Naším cílem je čtvrtý nejstarší klášter v českých zemích. Byl založen knížetem Oldřichem, pražským biskupem Šebířem a poustevníkem Prokopem již v roce 1032. Nebyli bychom v Čechách, aby se nám do legendy nějak nedostal i opojný mok. Kníže Oldřich ve zdejších lesích lovil, a když v poustevně požádal o vodu, zjistil, že se změnila ve víno. Poustevník Prokop se tedy po zásluze stal prvním opatem toho kláštera. Zemřel v roce 1053, ale svatořečen byl již velmi brzy. Necelé půlstoletí po své smrti. V tomto benediktinském klášteře se praktikovala slovanská liturgie až do roku 1096, a klášter tehdy udržoval významné kontakty s kláštery podobného zaměření, například na Kyjevské Rusi.
Opusťme nyní historická data a fakta. Ta si můžeme vyhledat v učebnicích. Významná místa se stávají ještě významnějšími hlavně díky legendám, které je obestírají. S tím se historici zkrátka musí smířit. Nemyslím teď na Čertovu brázdu, která se od Sázavy táhne na sever až k Chotouni, což je Prokopovo rodiště. Vyoral ji sice ďábel, který byl poustevníkem Prokopem zapřáhnut do pluhu, ale to je téma na jiný a dlouhý článek.
Sázavský klášter má zajímavou kuriozitu. Věřící mi nyní jistě odpustí, že jsem jako správný neznaboh použil tohoto výrazu. Tou kuriozitou je obraz svatého Prokopa v nadživotní velkosti, který byl namalován neznámým malířem, někdy kolem roku 1600. Zachycuje již zemřelého světce, tudíž má na obrazu zavřené oči. Od té doby se u tohoto obrazu dějí zázraky. Svatý Prokop na obrazu občas oči otevírá, ba co více, mění se mu i výraz tváře. V průběhu čtyř století byl tento fenomén zaznamenán mnoha svědky, ale oficiální věda k tomu zatím mlčí. Zřejmě se nechce dostat do sporů s vírou, protože tam by se nejspíš ocitla na tenkém ledě. Poslední záznam je velmi mladého data. Bylo to v roce 2006. Není to však to jediné, co by vás mohlo zaujmout. Celý klášter, jak zevnitř, tak zvenku a ovšem i celé okolí rozhodně stojí za shlédnutí. A i kdyby na vás svatý Prokop ani čtvrtého července z obrazu nemrkl, bude to pro vás velmi zajímavý výlet.
