Právě svými mimořádně dlouhými zuby hroši zasazují hluboké rány. Přestože jsou hroši býložravci, mají na svědomí životy až dvou set lidí ročně. Hroši dokážou nelítostně bojovat i mezi sebou. Většinou žijí ve skupinkách po deseti až dvaceti zvířatech, kdy se obvykle jedná o jednoho samce s několika samicemi a mláďaty. Jsou však známé i tlupy, které čítají až sto padesát jedinců. Zde pak bývá samců hned několik, což poměrně často vede k samčím soubojům o samice a území. Do boje se někdy navíc pouštějí dokonce i samice, pokud brání své mládě před agresivním samcem.
I když hroch působí neohrabaně, dokáže vyvinout rychlost až třicet kilometrů za hodinu. Hroch se dožívá věku 40-50 let, spí osmnáct hodin denně a většinu dne tráví ve vodě, kde pod hladinou na jeden jediný nádech vydrží až pět minut. Chrání se tu i před přehřátím.
Africké řeky a jezera si ani v podstatě nedovedeme představit bez hrochů, avšak teprve poměrně nedávno vědci zjistili, jak důležitou úlohu v nich vlastně hrají… Traviny, které hroši ve velkém nejčastěji spásají, totiž obsahují křemík, tedy prvek, který je ve značném množství obsažen i v půdě a v podzemních vodách. Kromě organických živin tak hroši během trávení potravy ve vodě přenášejí ze souše poměrně velké množství tohoto prvku.
Křemík pak hraje zásadní roli ve vodním ekosystému. Vědci sledovali téměř 400 kilometrů dlouhý tok řeky Mara na jihozápadě Keni. Křemík je nezbytným stavebním prvkem křemičitých schránek rozsivek, jednobuněčných řas schopných fotosyntézy. Rozsivky jsou tak hlavním zdrojem kyslíku ve vodním prostředí a základním prvkem říčního potravního řetězce.
Hroši jsou tak se svým trusem klíčovým druhem celého ekosystému řeky i Viktoriina jezera, do kterého se řeka Mara vlévá.
