Profesor a kandidát na prezidenta České republiky Tomáš Zima. Nevsází na extrémy nebo populistické postoje. Jako lékař je zvyklý naslouchat lidem a rozhodovat o řešení problémů pragmaticky s rozvahou a zdravým rozumem.
Jste emeritním rektorem Univerzity Karlovy a známým lékařem. Proč se ucházíte o funkci prezidenta republiky?
Pohybuji se ve veřejném prostoru a chci nabídnout to, co umím. Vedl jsem velké týmy, jako děkan Lékařskou fakultu a jako rektor Univerzitu Karlovu, a tak dokážu dávat lidi dohromady. A naše země, kde budou vyrůstat naše děti a vnoučata, mi není lhostejná. Chci nabídnout své vzdělání, znalost cizích jazyků i svou mezinárodní zkušenost, kdy jsem mnoho let jsem působil v orgánech vědeckých společností na světové úrovni, stejně jako v orgánech různých univerzitních uskupeních. Ale také chci nabídnout svou pracovitost, umění hledat řešení bez ideologických brýlí či snahu obklopovat se lidmi, kteří jsou ve svých oborech chytřejší než já.
Jakými lidmi byste se jako prezident obklopil?
Ve funkcích, které jsem vykonával, se setkáváte s lidmi, kteří jsou vám sympatičtí a třeba se stanou i vašimi přáteli a kamarády, ale rovněž s těmi, s nimiž lidsky nesouzníte a kontakt s nimi je povinnost, jež vyplývá z povahy vaší práce. Například ne každého, s kterým jsem se setkával v Karolinu na různých akcích, si pozvu na návštěvu. Na tohle jsem zvyklý. A vadí mi, že se v současné době vedou nesmiřitelné války, kdy nehledáme nejlepší cestu, ale snažíme se druhého ponížit či zničit. Svět ale není jen bílý a černý je mnohem pestřejší, stejně jako potřeby jednotlivých lidí. Důležité jsou rovněž názory odborníků, například pokud jde o přijetí, či nepřijetí eura a kdy by k němu dojít. To je vysoce odborné téma, k němuž je potřeba vyslechnout množství názorů a dbát na rady expertů, které sice mohou být i protichůdné.
Ano život není černobílý, občas je třeba udělat kompromis…
Musí se hledat řešení, v nichž sleví každá ze stran. Chybí nám vůle hledat to, co nás spojuje. Rozhodnutí ve prospěch jen jedné skupiny ničemu neprospívají. Samozřejmě jsou i problémy, které jsou jednoznačné a u nichž není možné kompromis hledat. Těch je ale relativně málo. Konsenzuální řešení každopádně bývá mnohem trvalejší. Prezident by měl jednotlivé politiky a strany dávat dohromady. A ve společných diskusích hledat dopředu řešení, protože to je lepší, než následně vetovat zákony. Jde také o to, co si prezident určí jako priority a k jakým tématům vystupuje.
Z pozice prezidenta byste vystupoval jako spojovatel?
Jednoznačně ano. Politici z různých stran a hnutí společnost rozdělují. Tvrdí, že jsou ti nejlepší a ti druzí, že jsou ti špatní. Ale tak to není a v demokracii se role obrací. U klíčových věcí tak musí být široká shoda společnosti, respektive politických reprezentantů, aby to, co se schválí a prosadí, vydrželo dlouho.
Říkáte o sobě, že byste byl aktivním prezidentem. Dejme tomu, že jste jím už téměř rok na začátku energetické krize. Jaké byly vaše kroky?
V první řadě bych už od jara tlačil na vládu a každý týden se ptal, co už v tomto ohledu udělala. To, že ceny energií letí vzhůru, totiž bylo zřejmé už od března nebo od dubna. Obrysy úsporného tarifu jsme se ale dozvěděli až po několika měsících, nazval bych je spíše úsměvnými. Neřešíil problémy těch nejpotřebnějších lidí. Vyvíjel bych tedy extrémní tlak na vládu, aby konala a přicházela s návrhy včas! Český průmysl byl ponechán na pospas konkurenci, kterou jejich vlády podporují. Hrozí nám, že ztratíme jako země, firmy i občané.
Žijeme v paradoxu. Česká republika patří k významným vývozcům elektrické energie, máme však jednu z nejdražších energií v Evropě. Dvakrát dražší než činí evropský průměr. Pak je přece něco v nepořádku a za to jsou zodpovědní politici, vláda. Ta je jako reprezentant státu majoritním vlastníkem ČEZu. Vyvážejme energii, ale až budeme mít zajištěnou naši energetickou bezpečnost za rozumnou cen. Od začátku války na Ukrajině sledujeme hry s plynem, od té doby je tedy jasné, že musíme přijmout řešení, které zabrání zničujícím cenám.
Vláda tedy nepomohla dost?
Řešení, která zatím přišla v oblasti cen energií a plynu mě nepřesvědčují o tom, že ty nejpotřebnější, jako jsou senioři, samoživitelky, studenti, mladé rodiny, lidé s nejnižšími příjmy nebudou mít velké existenční problémy. Problémy už postihují i střední třídu, je to jedovatý koktejl, namíchaný třeba i z končících fixací hypoték. Naše ekonomická výkonnost klesá a navíc pokračuje extrémní zadlužování. Chudneme jako jednotlivci, firmy i země. Řešením přeci není výzva lidem ať si jsou pro dávky. Musíme hledat řešení a ta by měla být administrativně co nejméně náročná. V jednoduchosti je elegance a krása. Stejně tak i v rychlosti. Když někomu pomůžete pozdě, může se to minout účinkem. U některých fenoménů musíme také opustit ideologii a opravdu vzít do hrsti zdravý rozum.
Myslíte, že politici se bojí dělat rozhodnutí, třeba nepopulární?
Pokud jste v manažerské funkci, musíte dělat rozhodnutí. Pokud je odkládáte, problém neodstraníte. V medicíně platí už od starého Říma, že kde je hnis, musí se vypustit. Když se nevypustí, může to člověka i zabít. Když situace hnisá a neřeší se, vše se jen zhoršuje. Strachem, nejistotou. A takto neřešené problémy mohou vést, zvláště třeba u energetické krize, až k sociálním nepokojům.
Evropské řešení nepřišlo, má smysl v Unii zůstávat?
Neumím si představit, že by Česká republika nebyla součástí Evropské unie, to mi přijde jako fantasmagorie. Ale nemyslím si, že reformy, o nichž se nyní diskutuje, by selhání elit vyřešily. Více se jedná a schůzuje, než pracuje. Úřednický stroj Evropské unie je samozřejmě obrovský a čím více členů bude Unie mít, tím bude i komplikovanější. Nejsem si však jistý, zda by většina zemí měla mít právo přehlasovat ty ostatní. Evropská unie stojí na humanistických principech jejích zakladatelů, podle nichž jsou si všichni členové rovni.
Jaký je rozdíl mezi Vámi a ostatními kandidáty?
Lidé by se měli podívat, jakou mají kandidáti za sebou historii, tedy co řídili, jak se chovali, jak vystupovali. V posledních 15 letech jsem vedl velké instituce s bohatou mezinárodní spoluprací. Posledních osm let jsem byl rektorem Univerzity Karlovy, kdy byla denní agendou jednání na univerzitě, s ministerstvy, vládou, politiky, vyjednávání o rozpočtu, manažerská práce při rozsáhlých stavbách, ale i bohatá spolupráce se zahraničními univerzitami a zástupci států z celého světa. Předtím jsem působil sedm let jako děkan první lékařské fakulty a od konce 90. let dodnes vedu Ústav lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky ve Všeobecné fakultní nemocnici, který jsem zakládal.
Rektorkou univerzity ale byla i Danuše Nerudová…
To není srovnatelné, na Mendelově univerzitě byl problém obchodování s tituly, které byly nabízeny v zahraničí. Myslím si, že to skončí jako s „Plzeňskou kauzou“ a dopadá to na ty lidi, kteří ji v té době vedli. Není možné, aby o tom jako rektorka nevěděla. Jako šéf odpovídáte za chod školy, ze zákona je rektor nebo rektorka předsedkyní Rady pro vnitřní hodnocení, což je institut, který řeší kvalitu vzdělávání. Jsou jasné závěry Národního akreditačního úřadu, že tyto systémy na její univerzitě selhávaly a nebyly. Speciálně u ní se pak ještě rozcházíme v pohledu na počet pohlaví. Ona chápe, že existuje více pohlaví. Z mého pohledu lékaře, který je zvyklý se řídit fakty, jsou pohlaví jenom dvě, mužské a ženské Považuji vymýšlení nových pohlaví za módní trend, a já jeho povýšení na fakt prostě neuznávám. Neznamená to však, že bych kohokoliv odsuzoval za odlišnou sexuální orientaci, tak to není to je otázka gendru. Lidé mají mít stejná práva, to je jasné,
Pojďme na poslední otázku, země na tom není ekonomicky dobře, měly by se zvýšit daně?
Zvýšení daní se nikomu nelíbí, ale když se daně dobře investují třeba do vzdělání či zdravotnictví, tak to lidé pochopí.
