Jaroslav Klápště ale mistrně ovládl také kresbu, kvaš a především grafickou techniku suchá jehla, cyklicky také experimentoval s asambláží a koláží.
Jaroslav Klápště je mimořádným malířem období druhé poloviny 20. století, pro které je experiment charakteristický, zároveň však z rozmanitých proudů československé výtvarné scény vyčnívá nebo vybočuje. Nezařadil se do oficiálního proudu ani do žádné z etablujících se skupin, zůstal osamocen, věrný svému autentickému syrovému jazyku, který vyrůstá z atmosféry kraje Pojizeří. Zachycoval města a místa, plná lidských fragmentů, předmětů, artefaktů člověčenství, dlouhé horizonty krajin i zátiší prostého bytí s kymácivou strukturou.
Ve srovnání s rozsáhlou přehlídkou autorovy tvorby pod názvem Jaroslav Klápště/Odvaha reality, uspořádanou v roce 2019 k připomínce 20 let od malířova úmrtí, bude letošní expozice v prostorách Domu 72 komorní, avšak o nic méně atraktivní. Stane se jistě významnou výstavní událostí letošního podzimu. Rozsahem nevelká prezentace Klápštěho tvorby si klade za cíl připomenout autorovo mistrovství a svébytný, originální výtvarný projev v oboru malby i grafiky, z níž se věnoval především technice suché jehly.
„Jaroslav Klápště se nezařadil do oficiálního proudu, ani do žádné z etablujících se skupin, zůstal osamocen, věrný svému autentickému syrovému jazyku, který vyrůstá z atmosféry kraje Pojizeří,“ výstižně autorovu originalitu charakterizuje Lenka Patková, kurátorka výstavy.
Na výtvarné scéně se objevil v poválečných letech, kdy začal studovat nově založenou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Setkal se zde s velmi silnou uměleckou generací (Zbyněk Sekal, Mikuláš Medek, Jitka a Květa Válovy, Stanislav Kolíbal atd.) i inspirativními osobnostmi pedagogickými, k nimž patřili zejména František Tichý a Emil Filla.
„Do svých obrazů krajin a zátiší otiskl Jaroslav Klápště nejen charakteristiku poměrně drsného rodného Semilska a atmosféru bezohledně demolovaného starého historického města Mostu, ale zároveň cosi z vlastních běsů, snad vzteku na zlou minulost a neutěšenou přítomnost. Právě tyto dva žánry – krajinomalba a zátiší – poskytují prostor pro vyjádření vnitřních pocitů a stavů prostřednictvím obyčejnosti, každodennosti a běžnosti. (…) Malíř pozoruje společnost nezúčastněně, z dálky a hloubky své samoty, v níž žil a tvořil. Jeho pohled je zpytující, kritický, nikoli však moralizující, spíše blahosklonný a chápavý. (…) Pojďme tedy spolu s autorem obdivovat kousek země, na které žijeme, pár věcí, které denně bereme do rukou. Neboť netřeba hledat zázraky mimo předmětnou skutečnost, samo pouhé bytí je divem divů,“ napsala o malířově tvorbě Lenka Patková.
Výstava v Muzeu Českého ráje v Turnově v Domě 72 potrvá do 3. prosince.
Zdroj: MČRT
