Některé věci prostě nepochopím. Třeba zvolení Tomia Okamury předsedou Sněmovny. Z jeho veřejných vystoupení je zřejmé, že s jeho psychikou není vše v pořádku. Ale těm, kdo mu dali hlas, to nevadí.
Stačí si připomenout jeho reakce v rozhovorech – například s Norou Fridrichovou nebo reportérem pořadu 168 hodin. Na přímou otázku nikdy neodpoví. Místo toho spustí proud urážek, nesouvislých vět a zamilovaný sám do sebe se u toho točí jak holub na báni. Určitě si připadá jako skvělý politik světového formátu. To je symptom, ne strategie. Před jeho labilitou a absencí morálky ostatně varoval ve svém emotivním projevu i jeho vlastní bratr Hayato.
Rozhodně se tu nechci zastávat žádného novináře ani pořadu. Uvádím to jen jako ilustraci, aby bylo jasné, jak se chová dnes už třetí nejvyšší ústavní činitel v zemi.
Jeho kampaně založené na strašení, urážkách a primitivních pudech už zkoumá policie. Ale i kdyby je soud jednou označil za zločin, pokud ho poslanci tedy vydají k trestnímu stíhání, odpovědnost za dnešní stav neleží jen na něm. Leží i na těch, kteří to umožnili. Na politicích, kteří se tváří, že „se s tím prostě nedá nic dělat“.
Přitom něco podobného už jsme tu zažili. Když se společnost dívala jinam a polykala menší zlo ve jménu většího dobra. Když se smála podivným figurkám a považovala je za neškodné. Když nechápala, že tito lidé nepřemýšlejí jako ostatní a že právě proto jsou schopni věcí, které by nikoho normálního ani nenapadly. A které pak ublížily milionům lidí.
A všechno to začalo „pouhým“ mlčením a ustupováním zlu. Jak to dopadlo, víme všichni.
Zdroj: autorský text
