zavřít mapu
V boji se tehdy roku 1179 střetli český kníže Soběslav a Bedřich (Fridrich) Přemyslovec, syn českého knížete a později i krále Vladislava, který se cítil poškozen, když německý císař Fridrich I. Barbarossa ustanovil českým knížetem Soběslava II.
Bedřich Přemyslovec se proto rozhodl proti Soběslavovi II. vystoupit silou. V polovině roku 1178 oblehl jej na jednom dnes již blíže neurčeném hradě a následně obsadil i Prahu, kde zajal Soběslavovu manželku Alžbětu Polskou. Když se Soběslavovi podařilo utéci na hrad Skálu, pokusil se v Bedřichově nepřítomnosti 23. ledna 1178 dobýt Pražský hrad. Bedřichovo vojsko ho však pod vedením jeho manželky Alžběty Uherské dokázalo ubránit. Bedřich mezitím sháněl v Německu vojsko. Ke konci roku bylo již tak silné, že mohl 6. ledna 1179 zahájit tažení do Čech a požádal o pomoc Konráda Otu.
Ke krvavé bitvě s vojskem Soběslava došlo 23. ledna v údolí Loděnice nedaleko Berouna, v níž Bedřich prohrál. Obešel poté Soběslavova vojska z jihu a přiblížil se k Praze, kde se spojil s vojsky Konráda Oty. Zde 27. ledna vybojoval Bedřich se Soběslavem rozhodující vítěznou bitvu na pláni u samé Prahy, poblíž osady Rybníček, kde se dosud zachoval místní název „Na Bojišti“. Na tomto místě pak Bedřichova manželka Alžběta nechala z vděčnosti a na počest vítězství vystavět na místě bitvy kostelík sv. Jana Evangelisty datovaný do doby rokem 1183.
Poražený Soběslav opět uprchl na svůj hrad Skálu, ale neuplynul ani rok a hrad byl obsazen Bedřichovými lidmi. Soběslav pak odešel do vyhnanství, kde roku 1180 zemřel. Bedřich musel o dva roky později opustit Čechy, neboť šlechta si zvolila za svého knížete jeho bývalého spojence, Konráda Otu. Pro mladý český stát to tehdy znamenalo jediné – německý císař opět řídil mocenskou politiku v Čechách.
Své k tomu ale vždy řekla i česká nejvyšší šlechta, které přispěla i k Soběslavovu pádu. Soběslav II. totiž proslul svou nedůvěrou k vyšší šlechtě a zároveň spravedlností a hájením zájmů i těch nejnižších vrstev obyvatelstva. Proto mu lid začal říkat „selský kníže“, což byl v tehdejší době míněno posměšný titul.
