Rozdělení Francké říše
Po stěhování národů vznikla přibližně na území dnešního Německa a Francie Franská říše, jejímž prvním panovníkem byl Karel Veliký (747 – 814). Po něm vládu převzal jeho syn Ludvík I. Pobožný (778 – 840). Po jeho smrti si jeho tři synové rozdělili Franskou říši tzv. Verdunskou smlouvou na tři království, přičemž Lothar I. získal Středofranskou říši (území mezi řekami Rýnem a Rhônou a Itálie), Karel II. Holý Západofranskou říši (území zhruba dnešní Francie) a Ludvík II. Němec Východofranskou říši (veškeré území na východ od Rýna a na severovýchod od Itálie, dnes převážně území ležící v Německu).
Výboje Ludvíka II. Němce
Ludvík II. Němec (kolem 805 až 876), historicky první král Východofranské říše, měl, jako každý správný křesťanský vládce, bránit křesťanskou víru a latinské křesťanstvo. A především rozšiřovat křesťanství mezi pohany ať už dobrovolně, proti jejich vůli či násilím, pro jejich dobro, pro jejich spasení a věčný život. A po spáse duchovní přišla i „spása“ materiální. Vládce získal nové poddané, kteří museli platit tribut (poplatky) svému nadřízenému vládci, jehož bohatství bez práce a úsilí utěšeně rostlo. Pokud by poddaní tribut platit odmítli, tak je k tomu jejich pán prostě donutil. (Což je princip, který v modernizované podobě platí vlastně dodnes, jak v rámci států, tak nadnárodně.) Z tohoto důvodu Ludvík II. Němec podnikal směrem na východ různá tažení. Pronikal na území pohanů – Polabských Slovanů, Lužických Srbů a Čechů a posunul tak hranici své Východofranské říše velmi blízko k území obývanému našimi předky, tehdy ještě pohanskými, a začal je ohrožovat.
Křest jako řešení
Zřejmě proto se rozhodlo blíže neznámých čtrnáct knížat z českých kmenů se svými družinami „dobrovolně“ přijmout křest, protože mezi křesťany by neměly vznikat války. (Přikázáním „nezabiješ“ se míní, že křesťan nezabije křesťana, pohana křesťan samozřejmě zabít může). Podle historiků je v tomto případě ojedinělé v dějinách Evropy právě to, že tato česká knížata se rozhodla přijmout křest dobrovolně a že se těchto čtrnáct knížat za tímto účelem sjednotilo a jednalo nezávisle na prvním velkomoravském knížeti Mojmírovi. Přijetím křesťanství od Východofranské říše dala česká knížata také jednoznačně najevo, že se naše země, Čechy, přiklání k Západu a jeho tradicím, nikoliv k (rovněž křesťanské) Byzantské říši, čili k Východu, odkud sem později přišli známí věrozvěsti Cyril a Metoděj.
Třeba i násilím
Křest, jako nejpřednější svátost, má symbolický význam v tom, že člověk je při něm skrze vodu očištěn od dědičného (prvního) hříchu a znovuzrozen k věčnému životu. Tento hřích vznikl tím, že se Adam a Eva v ráji nechali svést hadem (ďáblem) a pojedli ze stromu poznání. Důsledkem toho bylo vyhnání z ráje, uložení těžké práce a porodních bolestí lidstvu a ustanovení nepřátelství mezi ženou a hadem. Okamžikem vyhnání z ráje nejen Adam s Evou, ale všichni lidé, začali stárnout a umírat. (V násilném křtění ve smyslu volby „buď se necháš pokřtít, nebo zabít“, čili v šíření své ideologie, se křesťanské náboženství neliší od některých jiných, i ateistických ideologií. Např. Lenin tvrdil, že „Socialismus je naše náboženství“ a že „Doženeme lidi k socialismu železným koštětem“. U nás pak po roce 1948 zaznělo: „Když je někdo proti socialismu, je sám proti sobě“ a musíme mu ukázat cestu ke „spasení“.)
Poučení z Moravy
Když se Ludvíkovi II. Němci podařilo roku 848 podřídit si Moravu (obchvatem z jihu) a donutil ji platit Východofranské říši tribut, přišel na to, že by to mohl zkusit i s Čechy. Počítal, že se mu to podaří po dobrém, a to za pomocí čtrnácti již pokřtěných knížat. Ale zmýlil se. Čechové se poučili z nesvornosti Moravanů, sjednotili se, Franky vyhnali z Čech a zároveň si připravili vše, co Frankové ukořistili na Moravě. S tím se Ludvík II. Němec samozřejmě smířit nehodlal.
Bitva u záseků
Roku 849 vypravil Ludvík I. Němec do Čech veliké vojsko. Protože byl nemocný a nemohl je sám vést, pověřil velením vévodu Ernesta a markraběte Thakulfa. Češi však byli připraveni. Na přístupových cestách udělali záseky, tj. pokáceli stromy přes cestu, ideálně tak, aby špičkami směřovaly k obráncům, a doplnili je ještě příkopy a náspy. Tak se jim podařilo nájezdu Franků odolat a Tkakulf musel začít s Čechy jednat o míru. Během jednání však zrádní Frankové podnikli překvapující útok na české postavení. Ale ani toto podlé jednání nepomohlo Frankům k vítězství. Češi je obklíčili a kdo z Franků nebyl zabit, padl do zajetí. Tento podraz se však Frankům vymstil. Nyní museli Frankové ne s Čechy o míru jednat, ale pokorně prosit. Nakonec si jej vyprosili, ale pochopitelně za dosti tvrdých podmínek.
V důsledku toho byla Východodofrancká říše na nějakou dobu otřesena a moravský kníže Rastislav tak měl dost času a klidu, aby mohl upevnit svůj stát, tzv. Velkou Moravu. Ta se sice zanedlouho rozpadla, avšak v České kotlině povstalo české, v té chvíli již tradičně prozápadně orientované knížectví prvních Přemyslovců.