„Z boží milosti jsme zdrávi. Hle, přišlo k nám mnoho učitelů-křesťanů z Vlach i z Řecka a z Němec, učíce nás rozličně. Jenže my Slované (jsme lid prostý a nemáme (nikoho), kdo by nás učil pravdě a řádně (nás) poučil. Tak tedy, dobrý vladaři, pošli takového muže, který nám uspořádá veškeré právo.
(Rastislav spolu se Svatoplukem poslali z Moravy k císaři Michaelovi poselství).
K Slovanům na sever a také na Moravu pronikali rovněž misionáři z Dalmácie, kde se konaly bohoslužby latinsky i řecky. O vliv na slovanská území neustále soupeřili papež a cařihradský patriarcha.
Mise z akvilejského patriarchátu
Aquileia (furlansky Aquilee, slovinsky Oglej) leží na řece Natissa na severu Itálie asi 12 km od Terstského zálivu. Původní osadu obývali Illyrové, Roku 181 př. n. l. zde Římané založili město, které prý dostalo jméno podle příznivého letu orla. Získalo neobyčejnou důležitost jak z hlediska vojenského, tak i obchodního. Stalo se z něho velké obchodní centrum a tím i význačný dopravní uzel. Končila zde jantarová stezka a ve městě začínaly cesty do Norika, Panonie, Istrie a Dalmácie. Městem vedla i nejdůležitější silnice z Itálie na východ – via Aemilia. Město bylo nazýváno „Tržiště Itálie“ a stalo se hlavním střediskem obchodu s východem a Egyptem. V době rozkvětu mělo ½ milionu obyvatel a patřilo mezi čtyři největší města v Itálii. Provozovalo říční i mořský přístav, jehož pozůstatky jsou však již několik kilometrů od moře.
Slavné biskupské sídlo
Již ve 4. století se stává biskupským sídlem s mnoha církevními stavbami. Roku 452 n. l. bylo město dobyto Huny pod velením Attily a všechny budovy zcela srovnány se zemí. Obyvatelé před nájezdníky utekli na laguny v Jaderském moři. Později založili město Benátky. Patriarcha přesídlil do Grada, které tak mělo dva patriarchy.
Město Aquileia bylo znovu vystavěno a stalo se z něho důležité církevní středisko. Obchodní sláva se mu již nevrátila a veškerý obchod se soustředil do Grada.
Místní biskupové v polovině 6. st. přijali hodnost patriarchů (u katolíků tradiční titul některých arcibiskupů) a stavěli se na roveň římským biskupům. Po vpádu Langobardů v 2. polovině 6. století se přestěhovali na ostrov Grado a nechtěli být podřízeni papeži. Roku 606 přesídlil patriarcha opět do Aquilei, ale Benátčané začali uznávat patriarchu, který sídlil v Gradě a měl i vrchní moc nad dalmatskými biskupy. Mezi oběma patriarcháty panovalo neustálé nepřátelství.
I z tohoto patriarchátu odcházely misie ke Slovanům do Velkomoravské říše.
Právo rozhodovat přísluší papeži
Rastislav potřeboval, aby žáci Cyrila (Konstantina) a Metoděje byli vysvěceni na kněze, schválena slovanská liturgie a založena moravská církevní organizace, což v moci věrozvěstů však nebylo. Hledal pomoc v severní Itálii u aquileiského patriarchy, ale byl odmítnut. Hlavní překážkou bylo užívání slovanského jazyka v liturgii. Němečtí kněží, kteří přišli na Moravu, prosazovali, že při bohoslužbách se musí používat jen trojí jazyk – hebrejský, řecký a latinský.
„Pilát dal napsat a připevnit na kříž nápis tohoto znění: „Ježíš Nazaretský, židovský král.“ Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl Ježíš ukřižován, leželo poblíž města. A bylo to napsáno hebrejsky, řecky a latinsky.“
(J19; 19-20)
Konstantin a Metoděj oponovali tomuto tvrzení jiným citáty z Bible, např.:
„…a každý jazyk aby ke slávě Boha otce vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.
(Fp 2; 11)
Aquilejský patriarcha si nedovolil rozhodnout bez svolení papeže Mikuláše I. (585-867), který stanovil zásady pravomoci papeže pro sebe i další pokolení papežů. Duchovní moc byla podle něho vyšší než světská a v církvi je papežská moc nadřazena biskupské. Patriarchovi bylo výstrahou prokletí a vyobcování z církve arcibiskupů z Kolína, Trevíru a Ravenny, kteří se postavili proti jeho příkazům.
Obdobně jako ve Velkomoravské říši, tak o vládu nad Chorvaty soupeřili také Frankové s Byzantinci, kteří tuto část jižní Evropy považovali za své panství.
Slovanská liturgie nezmizela
Obě strany vysílaly své misionáře, jejichž působení bylo úspěšné podle toho, který stát měl v této oblasti převahu. Časem u nás převládla franská orientace a díky tomu také dnes píšeme latinkou a ne hlaholicí, resp. cyrilicí, písmem velmi podobným azbuce. Nebylo to ale okamžité vítězství. Vedle franské liturgie byla ještě nějaký čas praktikována i liturgie slovanská. Ne však ta od Cyrila a Metoděje, ale z Panonie jako z jejího dalšího, na „našich“ věrozvěstech nezávislého zdroje.
