Jak se připravujete na roli takového velikána, kterého každý zná a něco si do něj projektuje?
Tím vším, co jste vyjmenoval, mi dáváte jen větší zátěž do batohu, který jsem se rozhodl chvíli nést. Zdolat takovou horu, jako je instituce Jana Wericha, je skoro až troufalé, domnívám se. Při přípravě se tak snažím ani na okamžik neztratit zodpovědnost a pokoru, jinak by mohlo dojít k fatálnímu omylu.
Dotýkáme se člověka, který nás z historického hlediska opustil nedávno a určitě za námi přijde mnoho pamětníků a lidí, pro které je Werichův odkaz nedotknutelný. A je možné, že se jim nebude líbit způsob, jakým budeme o jeho životě vyprávět. S tím vším ale musíme počítat. Musíme to udělat tak, abychom se za tu práci nestyděli.
Setkal jste se někdy osobně s Janem Werichem?
Můj otec, který s ním pracoval na jednom muzikálu, mě několikrát vzal jako dítě do jeho vily. Jeho notně zadýmený dům na mě působil tehdy hodně ponuře. Takže je skoro po 50 letech zajímavé konfrontovat i ty osobní vzpomínky. Ale nebudeme fušovat do řemesla ani panu Jablonskému, ani panu Faltusovi, to by bylo trapné.
Více se budeme dotýkat Werichových myšlenek než jeho fyzické podoby. Hodně poslouchám jeho nahrávky, na Werichovi mám nejraději, když vypráví. Zbožňuji jeho kyprou češtinu, dar vládnout slovem, připodobnit věci, asociace, které ho napadali. Z lidí minulého století byl snad nejvíce jazykově disponovaný. Neznám nikoho, koho by mě bavilo poslouchat víc.
Možná ještě Horníček, ale Werich je jedinečný tím, jak byl zvědavý, jak byl jak dítě, měl skoro encyklopedické znalosti o všem. Podle pamětníků se byl schopen dotknout jakéhokoliv tématu a často i odborně. A to máme trochu společné, já jsem od dětství zvědavej jak opice (úsměv). Zbožňuji zabývat se pitomostma, které většině populace přijdou podružné. Takže ve zvídavosti jsme si podobní. Byl bych rád, kdyby to bylo i v té moudrosti, ale to bohužel nemůžu sloužit (smích).
Bude to vaše nejtěžší role?
Žádná role by neměla být těžká. Práce má být radostná. Chci se na každé představení těšit. A nejhezčí momenty jsou pro mě v dialozích dvou Werichů, toho mladšího hraje Vojta Kotek. Podstatou večera bude nejen seznámit diváky s osudy Wericha a jeho rodiny, ale i mapovat kulisy.
Dozvědí se o všech podstatných změnách ve 20. století, ať je to první světová válka, vznik republiky, okupace, Únor 1948 i osmašedesátý rok, stejně jako Charta a Anticharta. To všechno jsou milníky, na kterých vyprávíme historii.
Celý rozhovor si můžete přečíst v Mladém světě č. 12/2021, který vyšel 6. května
