I když se Holaň toužil v dětství prosadit jako útočník, trenér Jan Kasper ho ve Vítkovicích už v žákovském věku přesunul do obrany.
„Můj táta se s ním kvůli tomu snad deset let nebavil a nepustilo ho to, dokud jsem nezačal hrát za áčko a nebyl draftovaný do NHL,“ usmál se Holaň. „Pan Kasper to ale odhadl až prorocky. Říkal, že nemám takovou rychlost bruslení a že v budoucnosti bude hrozně málo ofenzivních beků. To hokejové myšlení jsem asi měl, proto jsem byl produktivní i jako bek.“
Holaň se už jako sedmnáctiletý junior prosadil do vítkovického áčka a doslova explozivní průlom zažil po návratu z vojny v Trenčíně v sezoně 1992/93, když jako jednadvacetiletý bek Vítkovic nastřílel 35 gólů a přidal 33 asistencí. Překonal rekord Jana Suchého a získal díky tomu Zlatou hokejku pro nejlepšího českého hokejistu sezony.
„Já si toho ocenění dodnes hodně považuju. Tenkrát jsem to vůbec nesledoval, ale zase pan Kasper mi jednou říká: tak ještě dva góly a máš ten rekord. Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. Pak jsem si ale řekl, že by to byla škoda to nepřekonat a nějak se do historie nezapsat,“ řekl Holaň, který následně s reprezentací vybojoval i bronz na šampionátu v Německu.
Díky životní sezoně zákonitě vzbudil zájem v zámoří a v roce 1993 ho draftovala Philadelphia. Ale po marném rok a půl dlouhém snažení, pobytu na farmě v Hershey a jen osmi startech v NHL svůj um naplno rozvinul až po trejdu do Anaheimu.
„Byla tehdy zrovna výluka v NHL, ale agent mi místo návratu do Evropy, jako volila většina hráčů z Evropy a od nás, poradil, ať jdu na farmu. Poslechl jsem a fakt se mi tam neuvěřitelně dařilo a byl jsem nejlepší v bodování. Ale když se zase začalo hrát, zase mě nechali na farmě a já se už chytil i s tehdejším generálním manažerem Bobem Clarkem, že tam končím. Sedl jsem na letadlo a odletěl domů s tím, že už mě tam nikdo neuvidí,“ líčil Holaň.
Sotva se ale po dlouhé cestě dostal do Ostravy, zavolal mu agent, ať se nejbližším letem vrátí, že ho klub vytrejdoval do Anaheimu. A tam se Holaňovi otevřel jiný svět. „Jeden z prvních zážitků, co se mi vybaví, že jsem přiletěl na tripu na hotel za týmem, přijdu na pokoj a tam tehdejší ruští spoluhráči seděli, kouřili, popíjeli a mastili karty. Ale pak už to byla pohádka. V klubu mi věřili, dali mě do první lajny a mi se i dařilo,“ vzpomínal Holaň.
Jeho sen o týmovém úspěchu v NHL ale v sezoně 1995/96 zhatila vážná diagnóza – leukémie. „Nepociťoval jsem žádné příznaky, byla to rána z čistého nebe. Nebyla to sice akutní leukémie a já dokonce i dále hrál a trénoval, ale doktor řekl, že musím na transplantaci kostní dřeně. Teprve po letech jsem se dozvěděl, že dárce, kterého mi našli, neměl vůbec ideální parametry a bylo to riskantní, ale muselo se už do toho jít, aby se to neoddalovalo,“ řekl Holaň, jenž dva roky v kariéře kvůli leukémii vynechal.
Dnes už vzpomíná na fatální období s jistou úlevou, byť se mu tehdy zhroutil svět. „Obrečel jsem to, cítil jsem se v životní formě a život se mi obrátil naruby. Ale když jsem nad tím zpětně uvažoval, možná mě to, že jsem byl v zámoří, zachránilo, protože u nás se takové prohlídky tehdy vůbec nedělaly. Bůhví, jak by to dopadlo,“ mínil Holaň.
Po vážné nemoci se nakonec zotavil a dva roky dokonce ještě znovu hrál za Vítkovice, Třinec a německý Freiburg. „V Německu už jsem ale byl sám a bez rodiny, a když do toho přišla nabídka ze Sarezy Ostrava na trénování, rozhodl jsem se skončit,“ uvedl Holaň. Jako kouč pak působil i v Lillehammeru, Zvolenu, Kyjevě, Feldkirchu, Grodnu, Trenčíně, Vítkovicích, Mladé Boleslavi, Pardubicích či Spartě, která prý změnila jeho uvažování.
„Každé angažmá mě nějak obohatilo a zocelilo. Třeba v Norsku to byla parádní štace, hodně mi dala i Sparta – to pro mě tehdy bylo jako nároďák, protože tam hrávali fantastičtí hokejisté jako Ručinský, Ton a mnozí další. Jako hráč jsem Spartu neměl rád, ale když jsem tu organizaci zažil zevnitř, změnil jsem názor. Udělala na mě velký dojem,“ řekl Holaň, jinak velký vítkovický patriot, který za svůj trenérský vzor bere Vladimíra Vůjtka.
Syn bývalého vítkovického hokejisty Miloše Holaně staršího se dnes cítí plný energie a sil do další práce. „Starý se vůbec necítím. Je to jen číslo. Pořád budu makat, co to půjde, mám chuť do další práce,“ dodal.
adp/ČTK
