36 korun za půllitr plzeňského, to se jen tak nevidí!
A v centru Prahy, v centru turistického šílenství, to už teprv ne!
Vlastně kohokoli se v Praze zeptáte, kde mají nejlevnější plzeňské, skoro všichni to vědí – na Malostranském náměstí u Glaubiců!
Dům s podloubím byly v předhusitské době vlastně domy dva. Původně se tu říkalo u zlatého a pak u zeleného stromu.
První zmínka o domě přichází už s rokem 1389, kdy je j vlastnil jistý Húžva nebo Houžvička.
K domu patřila studna, ke které chodili lidé z širokého okolí. To zase víme ze zpráv z roku 1432, kdy Houžvičkova vdova řešila problém, že lidé pro vodu chodili, ale na údržbu studně nepřispívali. Každopádně, dobrá voda je základem dobrého piva.
Nákladnický dům patřil po roce 1600 Kryštofovi Koberovi z Koberšperku, direktoru českých stavů, který skončil svůj život na popravišti kata Mydláře při známé staroměstské exekuci v roce 1621.
Kober už v roce 1607 dům pustil hejtmanu Prácheňského kraje Fridrichu Švihovskému z Ryzmburka a Švihova, který ho roku 1615 prodal Baltazaru Globitzovi, původně mydláři a svíčníku, pak primátoru Menšího Města pražského, jak se Malé Straně kdysi říkalo, a jeho paní Zuzaně. Pravda, za stavovské rebelie se dal Globitz na špatnou stranu, totiž na stranu zimního krále Fridricha Falckého, roku 1621 byl dokonce vězněn, ale obhájil se, posypal hlavu popelem, patrně i slíbil, že bude vzorným katolíkem. Přežil a dopadl vlastně velice dobře, protože mohl roku 1625 malostranský dům s pivovarem předat synovi Janovi a sám sobě pořídil dům Na Perštýně 344/5, kterému se říkalo U Spiritů, kde se také vařilo pivo a kde roku 1631 zesnul.
Syn Jan žil dlouho, a když se roku 1665 odevzdal spravedlnosti nejvyšší, byl už váženým mužem s erbem a vladyckým titulem, erbem a s přídomkem z Bučiny. Dostal ho za zásluhy v roce 1648, když Prahu obléhali Švédové a Globitz neváhal obránce podporovat pivem i zbrojí.
Vdova po Janovi dům prodala Janu Pistoriovi s veškerým nářadím a zásobami a pivo se vařilo vesele dál a ještě Pistoriovi zbylo na to, aby dům přestavěl.
Mimochodem, Janův bratr Samuel, který zdědil dům na Perštýně, byl známým geometrem a autorem plánu Prahy. V roce 1667 byl pověřen dozorem při budování pražského opevnění. Dožil se vysoké věku, zemřel v roce 1693.
A jeho syn (nebo snad synovec) Samuel Rafael byl zase malířem a žákem Škrétovým, bohužel zemřel mlád na malířských toulkách v Římě a má tu náhrobek v kostele sv. Marie del popolo.
A dopovězme, že z rodu Globitzů byl i pozdější maršál Radecký z Radče, který míval nedaleko od pivnice pomník.
Další záznamy praví, že po roce 1790 dům vlastnil zeměměřič Martin Neuretter či Neurett, který nechal slavným stavitelem Ignácem Palliardim změnit průčelí domu.
Zbývá dodat, že tenhle dům má vlastně dva trakty a sahá až na Tržiště (č. 4). Právě v tom zadním traktu se mělo pivo vařit. Dům do Tržiště ovšem zůstal ve své podobě renesanční.
Pivo se u Glaubiců přestalo vařit v roce 1830 nebo krátce poté.
Hospoda však fungovala dál a její sláva rostla.
I Jan Neruda do ní chodil, dokonce už jako chlapec, brával ho sem tatínek.
Od roku 1853 pak dům (spolu)vlastnil zemský advokát Karel Seeling, první předseda Malostranské Besedy, poslanec a předseda správní rady Smíchovského pivovaru.
Glaubicovi mají ještě jeden primát. V roce 1902 tu zavedli elektrické čerpadlo na čerpání piva ze sklepa. Jako první – nejlépe bude napsat široko daleko.
V roce 1965, kdy podnik prodělal jednu z rekonstrukcí, byl vyhlášený svými ovocnými knedlíky, popravdě nevím, jak se s tehdy zde čepovanou smíchovskou desítkou a dvanáctkou snášely. Také se tu prý vařily znamenité guláše, ovšem po roce 1979 tu byla jen pivnice. Podnik byl v roce 1984 zavřen a stal se ostudou pražského stavebnictví. Různá lešení a plechová bednění ho halila až do roku 1998, kdy se vrátil na mapu pražského pohostinství.
Pivo za 36 korun je krásná věc a blahořečena budiž taková hospoda.
Ale pozor, nesmíte si dát místo něj – jako autor – pár čajů.
To pak platíte větší útratu než ostatní společníci za pivo dohromady.
