Už jeho jméno je příznačné. V překladu znamená Dlouháchvíle a otec Antonína Langweila (13. června 1791 – 11. června 1837), se tak původně také jmenoval. Antonín sice asi nikdy žádnou „dlouhou chvíli“ neměl, zato mu dlouhé chvíle trvala jeho práce, protože chtěl mít svůj model co možná nejpřesnější. Pracoval na něm více jak 11 let, od roku 1826 až do své smrti. Vytvořil jedinečné dílo, které jeho současníci, ani ti vzdělaní, neuměli docenit. A dodnes se uchovalo jenom proto, že ho po smrti autora od jeho vdovy odkoupil rakouský císař.
Vraťme se ale nyní na samotný začátek tohoto příběhu. Langweilův otec Vít (*1746) se narodil v Chýnově u Tábora jako syn mlynáře a v matrice je zapsaný pod českým jménem Vít Dlouháchvíle. Ve dvaceti odešel na zkušenou do ciziny a pak pracoval v pivovarech, napřed jako mládek v Chýnově a pak jako stárek v Prachaticích. To už si své jméno přeložil do němčiny – Langweil. V roce 1780 se oženil s Annou Marií, dcerou zámožného měšťana, které bylo dvacet čtyři let. Narodilo se jim první dítě, dcera Tereza a pak každý rok další. Rodina se přestěhovala do severních Čech, do Toužetína, a později do Postoloprt, kde se narodil jako deváté dítě, 13. června 1791, Antonín. V říjnu téhož roku zemřel otec Vít, který pracoval v pivovaru jako sládek, na zápal plic. Rodině zůstalo dědictví 4330 zlatých v obligacích (dluhopisech). Vdově byl přiznán vdovský důchod (60 zlatých a naturální podíly).
V letech 1805 – 1807 studoval Antonín na gymnáziu v Českých Budějovicích, kde studium předčasně ukončil a pak pracoval na krumlovském velkostatku. V roce 1809 byl přijat ke tříletému studiu na Hospodářském ústavu pro schwarzenberské úředníky, kde si osvojil mnoho technických dovedností, které později využil při tvorbě svého neobvyklého a výjimečného díla. Ústav absolvoval s výborným prospěchem a hned nastoupil do kanceláře důchodního (účtárny).
V lednu 1812, kdy mu bylo 21 let, zemřela jeho matka. Po vyrovnání dědictví a na vlastní žádost o zplnoletnění se Antonín přihlásil o místo účetního na krumlovském magistrátu, které získal. Po složení přísahy a odevzdání kauce ve výši 3000 zlatých měl zaručený plat 400 zlatých od magistrátu a 100 zlatých od pivovaru. Díky tomuto místu a z něj plynoucímu příjmu se mohl oženit a 10. dubna 1815 si vzal dvacetiletou Žofii Miškovou. V únoru 1818 se jim narodila dcera Josefa.
Práce úředníka však Langweila neuspokojovala. Chtěl si v Krumlově zřídit soukromou kamenotiskárnu, ale nebylo mu vyhověno, neboť to bylo místo bez policejního dozoru). Přestěhoval se proto do Prahy (1818), ale podmínkou zřízení živnosti bylo dokázání tzv. „usazení“, tj. vlastnění domu, což Antonín neprokázal. Byl mu povolen roční odklad, ale v konkurenci a v překonání byrokratických překážek neuspěl. Nakonec musel litografickou dílnu prodat se ztrátou známému pražskému tiskaři Janu Schönfeldovi. V roce 1821 začal malovat tehdy populární portrétní miniatury.
V roce 1822 získal místo knihovního sluhy v Univerzitní knihovně v Praze. V červnu složil služební přísahu, rodina se přestěhovala do Klementina a získal místo s ročním platem 750 zlatých. Této práci zůstal věrný až do konce svého života. Vystavoval své drobné práce na výstavách pražské výtvarné akademie a od roku 1826 začal uskutečňovat svůj velký sen – vyrábět model Prahy. Rozpracovaný model několikrát vystavoval, ale výtěžek sotva uhradil náklady. V roce 1833 žádal císaře Františka I. o finanční podporu, ale jeho byrokratický aparát žádost zamítl. Až v roce 1835 dostal 150 zlatých, ale to již byl nemocný a narodila se mu čtvrtá dcera.
Ve finanční tísni, a i z obavy o osud modelu požádal dopisem roku 1837 hraběte Chotka, zda by model nezakoupil za 800 zlatých, což byla pouze cena použitého materiálu. Předseda výboru společnosti Vlasteneckého muzea, Kašpar Šternberk, nákup modelu odmítl, jak z finančních, tak prostorových důvodů. Antonín Langweil zemřel 11. června 1837, asi dva týdny poté, co mu byl doručen odmítající dopis. Byl pohřben nejprostším možným způsobem, ani tak však rodina neměla na zaplacení rakve a hrobníka, navíc měla dluh u lékaře i lékárníka. Náklady tak na žádost vdovy uhradila c. k. Státní účtárna.
Rodina získala vdovskou penzi 100 zl. k. m. ročně a sirotčí důchod 12,5 zl. pro každou ze čtyř nezletilých dcer. Bydlení v Praze však bylo pro rodinu příliš finančně náročné, v srpnu 1838 se proto vdova s dcerami odstěhovala zpět do Českého Krumlova, kde se jich všech ujal švagr Josef. Bedny s modelem však laskavostí knihovny mohly zůstat uskladněny v Klementinu na půdě. V lednu 1840 vdova požádala císaře Ferdinanda o odkoupení modelu a této žádosti bylo vyhověno. Císař model od rodiny odkoupil za 500 zlatých a daroval jej Muzeu království českého. Díky tomu se z něj můžeme těšit i my i následující generace. A nejenom těšit – i čerpat poučení o tom, jak Praha vypadala před téměř dvěma sty lety.
