Osmdesátiletá babička nastupuje do tramvaje. Chvilku jí to trvá, ale řidič spěchá. Sevře ji mezi dveřmi a rozjede se i s ní. Ona se ošklivě potluče, ale řidič si prý ničeho nevšiml.
V jedné facebookové skupině popisuje přesně tuto situaci dcera oné dámy a hledá svědky. Následně mi podobnou příhodu z úplně jiné části města vypráví kolega. Zase skřípnutá starší paní ve dveřích tramvaje, která se rozjíždí. Naštěstí té se podařilo „osvobodit se“ včas. „Stál v zastávce maximálně 20 vteřin,“ kroutí nevěřícně hlavou.
Řidič tvrdý chleba má. Má zodpovědnost za desítky lidé, které veze, a do toho musí dennodenně řešit další účastníky silničního provozu, často nepozorné, neurvalé nadávky a někdy i nevhodné chování cestujících. Těch rušivých faktorů je opravdu hodně a není divu, že má neustále „nervy na pochodu“. Ale každé zaměstnání má svá úskalí a člověk je musí snášet. Nebo si najít něco jiného. Rozhodně by si neměl svou frustraci a hněv vybíjet na na cestujících.
To je ideální stav. Jenže jste možná také zažili, jak do vás „jedou“ dveře a vy jen taktak uskočíte. Nebo jak dobíháte z posledních sil a řidič vám zavře těsně před nosem a na jeho tváři se rozzáří zlomyslný a vítězoslavný úsměv. „Jestli tohle potřebuješ dělat, aby ses cítil líp, tak to je hodně ubohý,“ komentuje podobné chování výše zmiňovaný kolega.
Vím, že takoví nejsou všichni. Naopak. Většina z nich pamatuje na to, proč v těch tramvajích a autobusech sedí, a pomáhá cestujícím bezpečně dojet z bodu A do bodu B. Jen těch pár darebáků jim bohužel kazí jméno. Jak tomu je ostatně u všech profesí.
Zdroj: autorský text
