Jste úžasně vitální. Mohla byste být živoucí reklamou na to, že život začíná po sedmdesátce. Jak to děláte?
Myslím, že to je hodně dílem muziky, tím, že se člověk celý život zabývá něčím, co miluje. Důležité je i to, že mám možnost pracovat s tím, koho si sama vyberu, koho naše práce zajímá, kdo sám přispěje nápady. A že nemusím být s lidmi, které jsem si nevybrala a kterým je nutné se jen přizpůsobovat. Mám naštěstí kolem sebe lidi, kteří nám s radostí pomáhají.
Svou roli zřejmě hraje i to, že se setkáváte s lidmi různých generací…
To hodně. Naše česká kapela Professor je generačně mladší, baví je naše písničky. Na naše koncerty chodí plus minus naši vrstevníci, ale i jejich děti, co možná našly staré desky rodičů. Další skupina jsou ti, co si zamilovali Řecko, a když se vrátili z dovolených, stýskalo se jim natolik, že potřebovali najít nějakou spojitost. Někteří proto začali chodit na naše kurzy řeckých tanců, kde je hodně mladých lidí. No, spíš holek, Čechy jsou totiž krajinou netančících mužů, a když k nám někteří přijdou, tak si jich fakt hledíme (smích).
Což se o řeckých mužích říci nedá.
Ano, ti tanec milují. A také se u toho pěkně naparují. Škoda, že čeští muži tolik netančí, protože když muž tančí a má rytmus v sobě, je to vyloženě sexy.
Jaké to je, když přijdou na koncert dvacetiletí lidé a znají zpaměti texty vašich starých písniček?
Tak to mě vždycky překvapí, říkám si, že by nám mohli napovídat. Je to strašně dobrý pocit.
Byly podle vás písničky dřív zvučnější?
Byly možná melodičtější. Muziky je dnes ale tolik, že si každý může vybrat tu svoji.
Nemáte pocit, že vše už bylo nahráno a nelze snad už ani vymyslet něco nového?
Takhle se nedá uvažovat, to by se člověk nikdy do ničeho nepustil. Skladatelé musí stále nabírat inspiraci. A ta je všude kolem, když jste muzice různých stylů otevřeni. My jsme interpreti, vybíráme si podle toho, co se nás dotkne. Slyším třeba řeckou písničku, která mě zasáhne jako šíp do srdce, a vím, že právě tuhle musím udělat, něco svého do ní přidat a poslat lidem dál.
Jste nejen interpretka, ale i textařka…
Ano. Občas. Pár svých textů jsem už nahrála. Ale spíš jsem si dřív psávala básně, které jsem nikdy nikomu neukázala. Mne musí inspirovat silná melodie, abych ji chtěla otextovat.
Mnoha lidem jste se sestrou Tenou v 90. letech otevřely brány Řecka, na pražské Lávce jste začaly pořádat řecké večery s hudbou, tancem, olivami nebo Metaxou. Pak jste aktivity rozšířily. Berete jako poslání propagovat v Česku Řecko?
Vzniklo to spontánně, určitě jsem si neřekla, že to bude naše poslání, vyplynulo to z toho, co děláme a jak si nás lidi nacházeli. Pravda je, že kurzy řeckých tanců jsme otevřely poté, co lidi začali chodit na řecký večer a chtěli se naučit tančit, nejen kopírovat kroky od Řeků. Říkala jsem si, že to bude na mně, dala jsem se proto dohromady s dívenkami, které odmala chodily na tance do Lycea Řekyň. Tato instituce vznikla za účelem uchovávat řeckou národní kulturu. Začaly jsme tehdy se skupinou začátečníků, ale lidi se chtěli učit i dál. Proto jsme se daly dohromady s řeckými lektory, kteří přijeli a učili třeba tance z řeckých ostrovů nebo Makedonie.
Kolik řeckých tanců vlastně existuje?
Je jich opravdu hodně… Jeden etnograf, Řek žijící v Americe, se pokouší je zmapovat, dával dohromady nejrůznější krajové či ostrovní tance a zatím dospěl k číslu 555, které zdaleka není konečné. Ten vysoký počet je proto, že jak jsou ostrovy svým způsobem přirozeně izolované, tak si na každém z nich tance uzpůsobí, zavedli si třeba různé variace. A existují i tance třeba jen na jednu písničku. V jižních krajích jsou lidé obecně obrovsky muzikální, dobře tančit a zpívat tam umí skoro každý.
Obydlených řeckých ostrovů je podle veřejných údajů 167, těch turisticky oblíbenějších téměř 40. Všechny jste asi nenavštívila?
Samozřejmě že všechny ne, pořád nás čeká něco nového. A skvělé je, že všude tam najdeme nějakou taneční skupinku, která nás naučí něco místního.
Předpokládám, že neexistuje ostrov, který máte nejraději?
Lidi se často ptají, kam do Řecka mají jet, kde je to nejkrásnější. Říkám jim, že všude! Nemám tu otázku ráda, protože člověka nutí, aby si jedno místo vybral a ostatní zavrhl. To nemůžu udělat. Když má člověk otevřené srdce, nemá na každý den připravený itinerář, ale přijímá, co nového přijde, zamiluje si to všude. Není mi vlastní plánovat, což při svém povolání musím, ale na dovolené se nejvíc těším, jaké pláže tam najdu, co uslyším, jaká krásná místa uvidím, s jakými lidmi se potkám. Někdy se mi nechce ani fotit – kam se totiž podíváte, tam je krása. Takže když už fotím, tak věci, které lidi moc nefotí. Ani ne tak zálivy s modrým mořem a ještě modřejším nebem, ale třeba jen detailíčky na domě, krásně počmáranou zeď něčím roztomilým nebo kytku bougenvileí, která zkrášlí bílou stěnu. Zkrátka obyčejnou prostou krásu.
S tanečními kurzy jezdíte i po řeckých ostrovech. Jak taková dovolená vypadá?
Kdo by si myslel, že to je něco jako zájezdy, kde se celé dny cvičí, tak nic takového! Mám ráda svobodu. Lidi nechceme nijak mučit, takže jen každé dopoledne, po snídani třeba od desíti do jedenácti, si dáme tančící hodinku venku, a pak si každý udělá vlastní program. Kdo s kým a jak ho chce trávit, je na každém. Lidi většinou zjistí, kde je poblíž živá muzika, a když se nám chce, domluvíme se a večer si tam zajdeme popovídat a zatancovat. Každý se taky sám rozhodne, zda chce jet na nějaký výlet, pokud nás je víc, jedeme společně, ale každý má volnost, nikdo není do čehokoli tlačen.
Pro Českou televizi jste na ostrovech točila Postřehy odjinud. Podle čeho jste jednotlivá místa vybírala?
První sérii Postřehů, která se vysílala v roce 2012, jsem věnovala pevnině a tématům, kterých bychom si měli v Řecku všimnout. Druhou sérií jsou ostrovy. Nejdřív jsme si s týmem říkali, že budeme přejíždět z jednoho na druhý, ale odbýt třeba Krétu jedním postřehem, když je tak pestrá a bohatá, to prostě nešlo. Vytipovala jsem věci, třeba i maličkosti, které umějí lidi zaujmout, ale cestovky je nenabízejí. Vždy je to doplněno i pohledem na konkrétní lidi, kteří zapadají do prostředí a zároveň jsou něčím osobití.
Na Krétě jste točila třeba o nejstarší olivě.
Zrovna k ní cestovky lidi vozí. My jsme ale točili nejen muzeíčko, ale i všechno kolem, třeba tavernu a paní, která tam vařila.
Pořádáte také „rychlý“ kurz řečtiny. V čem spočívá?
Pořádáme jej již podruhé. Vzniklo to tak, že za mnou přišel psycholog Petr Vladyka, který mi říkal, že učí různé jazyky, angličtinu, španělštinu nebo italštinu, metodou učení se pravou hemisférou mozku. Lidově řečeno, je to spíš učení se hrou, nikoli biflováním. Ke každému jazyku si pozve rodilého mluvčího, aby bylo vše foneticky správně vyslovováno. Mě oslovil kvůli řečtině. V každém jazyce pracuje se stejným textem. Kurz začíná v pátek navečer a pokračuje o víkendu. Nejste tam ale jako ve škole, kde biflujete a zapisujete slovíčka, kdykoli můžete odejít, najíst se, studium přerušit. Sedět můžete kdekoli, třeba na zemi. Jak je komu pohodlné.
Co se za tu dobu lidé naučí?
Několik stovek slovíček, která jsou dána přímo do frází používaných v běžném hovoru. Tak například: při prvním kurzu měl pan Vladyka v ruce míč, řecky řekl „Jmenuji se Petr“ a zeptal se „Jak se jmenuješ?“ a hodil jednomu z účastníků míč. Dotyčný odpověděl, a hodil míč dalšímu, kterého se zeptal na totéž. Když lidi takto slyšeli frázi třeba dvacetkrát, už si ji pamatovali. Nebo měl na hromadě papírků řecky napsaná slova, která lidi znají a nevěděli, že pocházejí z řečtiny. Dále část výuky byla jako při meditaci, kdy se lidi měli uvolnit, až se jim chtělo skoro usnout, a do toho poslouchali pomalu namluvený text. Všichni se také naučili napsat svoje jméno v alfabetě. Na závěr kurzu každý dostal vytištěné vše, co se naučil, s doporučením, po jaké době si to má zopakovat, aby mu to v hlavě uvízlo natrvalo. Hlavně to byla bezva zábava, při které jste se toho bez mučení hodně naučili.
Vedle všech těchto aktivit jste ale především zpěvačka. Zpíváte nejen řecky, ale i česky. Nedávno v reedici vyšlo vaše excelentní album Kresby tuší z roku 1980, kdy bylo oceněno jako album roku. Jak se vám po těch letech poslouchalo?
Svoje věci moc neposlouchám, protože vůči vlastní práci bývá člověk velmi kritický, měla bych nastražené uši, co by šlo udělat líp. Nedávno jsem si ale poslechla skladby, které nám na cédéčko, které není určeno k distribuci, stáhl náš organizační tým Patrik s Davidem. Vyštrachali písničky, které nikdy nevyšly na deskách, a věnovali nám je k padesátému výročí od vydání naší první desky. Je tam i jedna pecka „Pálí za sestrou“, kterou otextoval Vladimír Čort. Vůbec jsem si ji nepamatovala a dnes už bych ji fakt nedala… Ještě dneska má říz… Pobavila.
A co se týče písní z alba Kresby tuší?
Tam mám třeba dva své texty. Na té se autorsky sešla velmi zajímavá jména: Michael Kocáb, Dežo Ursiny, Pavel Kopta, Jirka Dědeček, Vláďa Mišík, Oskar Petr, Vláďa Merta, se kterým tam mám krásný duet, Ondra Konrád a další… To samo o sobě zaručilo kvalitu. Některé z písní z Kreseb tuší jsem zařadila do pořadu „Balady, šansony, blues“, který teď dělám s vynikajícím klavíristou Vláďou Strnadem. Je to komorní program, který bychom také měli mít začátkem dubna v klubu M4 v Mostecké ulici u Karlova mostu. Vejde se tam asi čtyřicet lidí, což je pro tento typ pořadu ideální, všichni jsme tam blízko sebe. Melodie s klavírním doprovodem jsou silné.
Vystupujete také se skupinou Arionas…
To jsou dvě kytary a dva hlasy. Na jednu hraje Standa Barek, což je výborný hudebník a zajímavý člověk, který léta dělá nádherný festival „Kytary napříč žánry“, na druhou kytaru hraje a zpívá Shahab Tolouie, íránský muzikant, Peršan, který ve Španělsku vystudoval hru na flamenco kytaru a má tak nádherný hlas, že mě dostal při prvním poslechu. Vystupovaly jsme tehdy s Tenou v Obecním domě, šla jsem se podívat i do jiných sálů a v jednom z nich hráli právě Standa se Shahabem, šlapalo jim to.
Oslovila jste je?
Hned ten den. Řekla jsem si, že si s nimi musím zazpívat. Shahab reagoval, že jede za maminkou do Íránu a až se vrátí, ozve se. Skutečně se ozval. Našli jsme věci z mého repertoáru, které bychom mohli nazpívat, včetně krásné španělské písničky, kterou uzavíráme blok na koncertech. Děláme buď samostatná vystoupení, nebo si je ráda pozvu jako hosty na naše větší koncerty s Tenou. Po kapele Professor, která nás doprovází a šlape jak hodinky, se to najednou krásně přenese do jiné dimenze.
Jak vlastně název Arionas vznikl?
Je z báje, která není tak známá jako ostatní. Arionas je souhvězdí Orion, pojmenované po geniálním zpěvákovi, který ve svém životě prožil šílené peripetie a Zeus z něj nakonec za odměnu udělal souhvězdí.
Co vás v nejbližší době čeká?
Připravujeme právě nové cédéčko řeckých písní. Na novém albu zpíváme některé písničky dvojhlasně s Tenou, jiné každá sólově. A jelikož každá máme jiný hudební vkus, hezky se na nové desce doplňujeme. Jeden duet se mnou zazpívá i host z ostrova Karpathos Chronis Panaretos. Bratry muzikanty jsme poznaly při loňském zájezdu s řeckými tanci právě na ostrově Karpathos. Jejich zpěv mi učaroval, pozvaly jsme je do Prahy. Přijeli a vystupovali s námi na loňských podzimních koncertech. Takže práce dost… Rády bychom, aby album vyšlo na podzim.
A ještě něco máme před sebou. Radioservis nám nabídl, abychom načetly životopisnou knihu, která nám vyšla v roce 2006, a doplnily tam nové životní pasáže. Měly bychom na tom pracovat pod vedením zkušeného režiséra. Neměla jsem potuchy, že akustické věci jsou tak ve flóru, ale vysvětlili nám, že ano a že je o to čím dál větší zájem. No a samozřejmě nás i letos čeká zájezd s řeckými tanci, tentokrát na ostrov Rhodos, kde já už byla, ale Tena ho navštíví poprvé. Má krásnou historii, od antiky přes středověk až po dnešek. Těším se, že si tam určitě zase najdeme nějakou živou kapelu, se kterou si zazpíváme.
Obloukem se vracíme na začátek. Vitální jste zřejmě i proto, že se pořád na něco těšíte a nebabráte se ve vzpomínkách.
To je pravda. A když něco ukončím, vymyslím na sebe zase další věci… Nemůžu přece jen sedět, motat palcema a vzpomínat na mládí. Tak na to mě neužije! (smích)
Martha Elefteriadu
(*12. září 1946 Bulkes, Jugoslávie)
česká zpěvačka řeckého původu
zpívá se sestrou Tenou Elefteriadu, spolupracují s kapelou Professor
s klavíristou Vladimírem Stranadem má komorní pořad „Balady, šansony, blues“, vystupuje se skupinou Arionas
pořádá kurzy řeckých tanců, včetně zájezdových na řecké ostrovy
podílí se na jazykovém kurzu řečtiny, píše knihy, se sestrou vydávají CD s řeckou i českou muzikou
s Českou televizí spolupracuje na sérii pořadů „Postřehy odjinud“
www.martha-tena.net