Petro, studovala jste operní zpěv a hru na klavír na Pražské konzervatoři. Zde jste také začala vystupovat se skupinou Petra Hanniga Pastýři. Pamatujete se na svoji první písničku, kterou jste s nimi nazpívala?
Všude říkám, že to byla moje písnička Ovečka, ale Hannig má lepší paměť, jak já, ten by to jistě věděl přesně. Možná to byla jeho „Poslouchej“?
Takže už tehdy přišel čas, kdy jste se hudbou začala živit?
Tak to ještě zdaleka ne. Nejdříve bylo třeba Konzervatoř dokončit. Spíš mi to potvrdilo můj záměr, že bych se mohla více než na operu orientovat na takzvaný pop, kde by pro mě byl příznivý prostor se se svými písničkami a texty uplatnit.
Kterou písničku byste označila za svůj největší hit?
Určitě Saxanu, díky filmu je jaksi nesmrtelná. A pak Koukej, se mnou si píseň broukej, kterou jsem napsala na festival Bratislavská Lyra.
Skládáte pro sebe písničky i nyní?
Skládám si pořád, před sedmi lety jsem si dopřála i autorské CD. Je to ale těžké, rádia od nás zavedených zpěváků hrají jen staré písničky. Po revoluci se ale pár mých písniček poněkud prosadilo, alespoň na stanicích, kde mají ještě redaktoři větší prostor, co pustí. Možná znáte Jednou otevřu si cukrárnu, nebo Krásná a hloupá. Tu mám moc ráda.
Čtenáři vás znají i jako herečku a to právě především zásluhou role Saxany ve filmu Dívka na koštěti, díky níž jste se stala nejpopulárnější herečkou roku 1972. Jak jste si tu slávu užívala?
A víte, že už si to ani nevybavuji? Když je člověku dvacet, tak se toho děje hodně. Tehdy jsem už začínala zpívat s kapelou Kardinálové, což byl můj hlavní zájem.
Chtěla jste být někdy v mládí herečkou?
No právě. To mě nikdy na mysl nepřišlo, ale když přišla ta nabídka, řekla jsem si, proč ne? Jsem docela pragmatická, tak jsem už věděla, že mi to v rozjezdu zpěvačky třeba pomůže. Tu písničku do filmu jsem si prosadila, neměla tam být.
Málokdo ví, že jste byla sestřenicí Vladimíra Brodského. Jak na něj vzpomínáte?
Když jsem byla holčička, tak to byl rodinný, slavný strýček, který mi nosil čokolády a pro rodiče lístky do Vinohradského divadla. S bráškou jsme vždy uvítali fakt, že když šli naši do divadla, tak jsme měli volný prostor, třeba v tom, že jsme nemuseli jít včas spát. Mezi mnou a Bróďou byl velký věkový odstup, takže až v dospělosti jsme se více sblížili. Dokonce jsme jeden čas společně vystupovali v klubech. Já, coby moderátorka, on můj host, a občas přišla na řadu i nějaká moje písnička.
O vás se naopak ví, že jste velmi praktická. Kdo vás k tomu vedl?
Patřím ke generaci, která se musela naučit ledacos. Můj tatínek byl sice právník, ale velmi manuálně zručný. Naučil mě toho hodně, třeba práci se dřevem. Tu miluji. Teď mám ale kamarádku, neuvěřitelně šikovnou truhlářku. Opraví mi všechno a já ji moc ráda pozoruji a odkoukávám, co se dá.
Jako každá žena se určitě staráte o svou krásu. Jak?
Je to jednoduché, chodím pravidelně cvičit, snažím se méně jíst, a co se týká mé pleti, také nekupuji drahé krémy, ale od několika starších kolegyň jsem převzala jejich metodu. Zajít do lékárny, koupit Leniensovou mast, smíchat se třetinou sádla, a mazat večer i ráno. Celé to vyjde tak na stovku. Občas se ráda vracím i k celoživotně oblíbené modré Induloně.
Co vy a móda? Co nejraději nosíte, ctíte módní trendy?
Ráda se samozřejmě oblékám vesele, nebo řekněme mladistvě. Mě na střízlivou eleganci neužije. To umí každá jít do značkových, drahých obchodů, kde už vám zkušené dámy poradí co a jak. Tedy, když na to má. Jediné co považuji za důležité mít krásné, často i dost drahé boty. Tričko může být z obyčejného módního řetězce, nebo ze „sekáče“.
Vy i manžel jste hudebníci. Jaká hudba zní nejčastěji z vašeho domu?
Žádná. Máme rádi ticho. Utíkám i z restaurací, kde je hudba moc nahlas. Můj muž si ale před spaním v ložnici, kam jsem mu dala televizi, aby měl kde koukat na sport, pouští kanál, kde dávají retroklipy kapel, které jako kluk obdivoval, ale vidět je nemohl.
Léto ráda trávíte na chalupě v Kytlici, co vás tam tak přitahuje?
Hlavně vzpomínky, jezdila jsem tam už v kočárku. Dnes už se to i tam trochu proměnilo. Žádné věnečky z lučních květů už mojí vnučce neuviju, protože tam z podhorské louky každý chce mít anglický trávník. Sekačky vrčí i v sobotu i v neděli a kusy lesa jsou rozježděné těžkou technikou. Co ale třeba miluji, je sedět na zápraží večer, když už je ticho, s kočkou na klíně, kdy mám čas si jen tak přemýšlet.
Ani tam si nezpíváte?
Ne, to by si sousedi mysleli, že mě přeskočilo.
Do místní hospody večer na pivo také zajdete?
No jistě, často to bývá součástí odpolední procházky. Můj muž má pivo rád. Když jsou tam kamarádi, tak i půlhodinku posedíme.
Kytlice je ze všech stran obklopená lesy. Houbaříte?
To víte, že ano, nakonec to je náš národní sport. Šampion je ale můj muž. Hub máme celé léto tolik, že už nevíme co s nimi. Většinou je můj Jiří očistí, nakrájí a suší a suší. Okolo nás je pak v Praze rozdáváme starším lidem, kteří se do lesa nedostanou.
O umělcích se všeobecně ví, že jsou velmi dobří kuchaři. Platí to i o vás?
Teď už mě to baví víc než dříve. Je to ale fuška vařit zdravě (kroupy, bulgur, čočka, rýže, kuskus), to vše v mazaných zeleninových směsích se zajímavým kořením. Na internetu ale najdu hodně inspirace. Občas ale musí být krůtí, nebo ryba. Tahle jídla nám dělají dobře a mají hodně živin. Mě nenačapáte s bagetou od pumpy v ruce. I na vystoupení si vozím doma připravené svačinky.
Ráda cestujete. Na svých cestách jste jistě ochutnala stovky neznámých jídel. Která například?
Já ráda v cizině zkouším jejich národní speciality, a pak je doma zkouším napodobit. Máme rádi především thajskou kuchyni. Miluji třeba italské krémové rizoto s hříbky posypané strouhaným parmezánem.
Když jsme u těch cest, kdybych vás teď požádal, abyste jmenovala jedno místo na zeměkouli, kde se vám nejvíc líbilo, které by to bylo?
Jmenuje se Kosamet, je to malý ostrůvek v Thajsku, kam vás převezou dost vachrlatou lodičkou, na molo se musíte s kufrem kousek dobrodit, ale pak už jen krása, nejmodřejší moře, palmy, ticho, žádné diskotéky, jen pár jednoduchých domečků a restaurací. Kdo ví, já tam byla před dvanácti lety. Teď už se to tam určitě nakazilo civilizací.
Osobní a pracovní život jdou ruku v ruce. Co je pro vás tím motorem, který vás žene dopředu?
Možná i určitá rutina. Jsem osoba pracovitá, a když mám tři dny volna, na které se těším, tak poté co si doma uklidím, něco si přečtu, sejdu se s kamarádkami, tak už se zase těším na jeviště.
Stále koncertujete. Na co se mohou vaši příznivci v nejbližší době těšit?
Měcholupy, Kutná hora, Boskovice, Zlaté hory, no jak vidíte, jezdíme na vystoupení křížem krážem celou republikou. Ještě, že není moc veliká, protože při kvalitě našich cest a dálnic, je to někdy více než úmorné. Kupodivu pan ministr Ťok si v televizi výsledky své práce pochvaluje. Asi po D1 moc nejezdí.
Zpěvačkou je i vaše dcera Bára Vaculíková. Neláká vás to zazpívat si na koncertě společně?
Jednou, když jsem byla nastydlá, jsem jí na výpomoc vzala s sebou na koncert. Zazpívala tam pár písniček ze svého autorského CD Diva Bara, které jí teď v listopadu vychází, takže už měla pěkné hudební podklady. Měla skoro větší úspěch, než maminka. Tak doufám, že za to mohlo to moje nachlazení. Bára je ale šikula, skládá si hezké písničky, sama je myslím taky hezká, a přála bych jí, aby na našem přeplněném hudebním trhu uspěla. To, co dělají s její kamarádkou Léňou mě taky moc baví.
Jak byste charakterizovala váš život, když vám bylo dvacet, třicet a nyní po šedesátce? Vidíte rozdíly?
Pochopitelně. Ve dvaceti jsem byla nebojácná, do všeho jsem šla s představou, že se mi to podaří. S věkem mě už přepadá odpovědnost, často zbytečné obavy, a moje kritické myšlení mi taky moc nedodá. Zároveň mě ale těší, že jsem snad profík, nemám nereálné představy, a hlavně všude chodím včas! Třeba to poslední u současných mladých čekat opravdu nemůžete.
Zůstalo vůbec ještě něco, nějaký sen, který toužíte naplnit?
Mám snad jen jedinou touhu, nebo řekněme nelehký úkol, tedy důstojně zestárnout. Bez plastických úprav obličeje, infantilních oblečků, se zdravou soudností. S vyšším věkem se dá vypořádat jen s důstojností a s potěšením z toho, že vás okolí respektuje, zajímá se o vaše názory, a má vás mít za co rádo. Mám taky ráda humor a těší mě, když diváky rozesměju. Doufám, že mi to dlouho vydrží, stejně jako zpívání.
