V televizi se objevujete od malička. Jak jste se vlastně k herectví dostala?
Začalo to tím, že když jsem byla malá, přihlásila mě máma do několika reklamních agentur, takže jsem začínala v reklamách.Později, vlastně asi ten největší průlom, byl Ranč u Zelené sedmy. K tomu jsem se dostala tak, že jakožto správný mladší sourozenec jsem chtěla dělat všechno, co dělala moje starší ségra, a ta začala chodit na dramatický kroužek atak já taky. Právě na dramaťák se přišli podívat lidi z České televize, když hledali děti do Ranče, a vybrali si mě. Později na to vlastně navázala i Ulice.
„S lidmi, kteří závidí, stejně nic neuděláte, nepřesvědčíte je, že nemají důvod závidět.“
Jednou z vašich prvních rolí tedy byla Anička Studničková v seriálu Ranč u Zelené sedmy. Jak na natáčení vzpomínáte?
Ranč je moje srdcová záležitost, ten seriál úplně miluju. Na jeho natáčení vzpomínám strašně ráda, bylo to jedno z nejúžasnějších natáčení vůbec. Za prvé to bylo v moc krásné přírodě, a za druhé, já jsem těch natáčecích dnů neměla tolik, ale přesto jsem tam byla po celou dobu natáčení. V podstatě jsem „pracovala“ v cateringu, protože jsem se hrozně skamarádila s holkama z cateringu. Furt jsem s nimi vařila, takže kdykoliv jsem přišla na plac, všichni se mě ptali, co bude k obědu.
Před kamerou jste stála v sedmi, osmi letech. Nevzalo vám natáčení a hraní v tak nízkém věku kousek dětství?
To si ani nemyslím. Měla jsem díky rodičům nádherné dětství, tak jsem na to z tohohle hlediska nikdy nepohlížela. Jasně, pamatuji se třeba, že jsem nemohla jet se třídou na střední na lyžák, protože jsem prostě točila. Takové věci mi tedy ušly. Natáčení mě zase ale obohatilo o tolik věcí, že opravdu nedávám na misky vah, co mi natáčení dalo nebo vzalo.
Nezáviděli vám účinkování v televizi vaši kamarádi, spolužáci?
To víte, že takový lidi se vždycky našli a najdou. Člověk se ale kamarádí s těmi, kteří jsou v pohodě. Když jsem byla menší, tak jsem to samozřejmě řešila. Teď už jsem se ale od takových věcí úplně oprostila, protože nemá cenu se jimi zabývat. S lidmi, kteří závidí, stejně nic neuděláte, nepřesvědčíte je, že nemají důvod závidět.
Měla jste jako malá holčička nějaké vysněné povolání, nebo jste chtěla rovnou být herečkou?
Jako úplně malá jsem chtěla být veterinářka. Pitvala jsem a operovala všechny plyšáky. Nebylo to tak, abych si jako malá řekla, že bych chtěla být herečka, ale nakonec se to herectví tak nějak přihodilo. Nechala jsem to prostě plynout, a teď jsem tam, kde jsem.
„Všichni herci jsou tak trochu psychicky narušení, protože u tohohle povolání nemůžete být úplně normální.“
V nekonečném seriálu Ulice hrajete Terezu Jordánovou už asi dvanáct let. Ovlivnilo nebo poznamenalo vás to nějak?
V podstatě už třináct let. Když Ulice začínala, bylo mi šestnáct. A myslím si, že jsem psychicky narušená, určitě. Dělám si samozřejmě legraci, ale všichni herci jsou tak trochu psychicky narušení, protože u tohohle povolání nemůžete být úplně normální. A jestli mě to nějak poznamenalo? Nevím, ale asi určitě, mne to nějak poznamenalo. Všechno na vás má nějaký vliv, ať děláte cokoliv. Takže určitě to nějaký vliv mělo i na mě, ale myslím si, že v podstatě pozitivní. Aspoň doufám.
Překvapivě jste ale herectví nevystudovala, proč?
Ne, nestudovala jsem ani konzervatoř ani DAMU. Právě proto, že jsem nikdy nevěděla, jestli herectví opravdu chci dělat, jestli je to to, čemu se budu do smrti smrťoucí věnovat. Chtěla jsem zvolit vzdělání, abych měla něco v záloze a měla vystudovaný „normální“ školy, kdybych herectví přestala dělat. Takže to bylo vlastně z čistě praktického hlediska.
Vystudovala jste tedy mediální studia, takže byste přece jen tak trochu v oboru zůstala. Chtěla byste se někdy oboru, který jste vystudovala věnovat?
Určitě, je to můj záložní plán.Kdybych s herectvím přestala, tak určitě chci v tom prostředí zůstat, protože jakmile k tomu jednou přičichnete, je těžké to měnit. Bavila by mě třeba produkce, pomocná režie nebo klidně i public relationsa takové věci.
Od března letošního roku hrajete nejen před kamerou, ale i v Branickém divadle v divadelní hře Na správné adrese aneb Holky z inzerátu. Je to vaše první divadelní role?
Ano, Holky z inzerátu byly moje úplně první divadelní premiéra v životě.
Jak jste se do Branického divadla dostala?
Bylo to vlastně hrozně vtipný. Když jsem studovala, chodila jsem do školy prezenčně, protože dálkově bych školu nikdy nedostudovala. Dělat divadlo a zkoušet při škole pro mě nebylo reálné,to bych nezvládla. Navíc jsem před lidmi hrozně nervózní, tak jsem to pořád odkládala a odsouvala.Když jsem dodělala školu, právě se znovu otevíralo Branické divadlo a kamarádka, která se mnou dělala státnice a studovala stejnou školu, v něm začala pracovat. Právě ona mi říkala, že se znovu otevírá Branické divadlo a hledají různé lidi, jestli to nechci zkusit a přijít na schůzku s panem ředitelem. Tak jsem řekla, že jo, no a jsem tady, a je to skvělý.
Je rozdíl mezi hraním před kamerou a na divadelních prknech?
Samozřejmě, je to diametrální rozdíl. Především proto, že hrajete pro lidi, kteří reagují, diváky máte přímo před sebou. U natáčení sice je štáb, nějací lidé tam také jsou, ale to je úplně něco jiného. Kamerové herectví je takové mírnější, gesta, artikulace,i hlasitost není tak vysoká, takže i v těch praktických věcech je rozdíl. Největší rozdíl je ale v té interakci s divákem,a to je skvělé, proto mě divadlo moc baví.A musím zaklepat, v Branickém divadle máme štěstí na skvělé publikum. Lidi se tu vždycky baví, smějí…
Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste ráda ztvárnila?
Miluju pohádky a můj sen a přání je, zahrát si v nějaké české pohádce. Samozřejmě krásná by byla princezna, ale brala bych jakoukoliv roli. Mám pohádky strašně ráda, hlavně ty klasické, co se vysílají o vánocích. Myslím, že je to sen i mojí maminky, abych hrála v pohádce, kterou budou vysílat na Štědrý den. Říkám to v každém rozhovoru, není to žádné moje tajemství, tak snad to někdy vyjde.
„Beru všechny své kolegy jako inspiraci a vzory, někdo mě třeba inspiruje i jak to nedělat.“
A co herecké vzory, idoly. Měla jste nebo máte nějaké?
Na to tohle jsem nikdy nebyla. Ani jako malá nebo teenagerka jsem neměla ani žádné plakáty, nic takového. Jedu si tak svou cestou. Mám ale samozřejmě lidi, od kterých se učím, a kteří mě inspirují. V podstatě beru všechny své kolegy jako inspiraci a vzory, někdo mě třeba inspiruje i jak to nedělat. Nějaké konkrétní jméno vám ale asi neřeknu.
Kromě herectví se věnujete i charitativní činnosti pro neziskové společnosti Psí život, která pomáhá týraným a opuštěným psům a Helppes, která se věnuje výcviku asistenčních psů. Jak dlouho se tomu věnujete a co všechno to obnáší?
Zpočátku to bylo spíš tak, že mi zavolali z naší Public relations, abych podpořila nějakou akci tak zvaně „ksichtem“. Opravdu aktivně se tomu věnuju šest let. Charitativního „Psího kalendáře“ děláme teď už šestý ročník a strašně mě to baví.Hlavně proto, že vidíte ten pokrok. Lidi se o ně zajímají a ptají se mě už dopředu, jestli kalendář bude a rádi slyší, že už zase fotíme. Důležité ale je, že první rok se vydělalo 60 tisíc korun, a loni to bylo už 370 tisíc korun. Takže to jde pořád a pořád nahoru a je vidět, že to má smysl, což je prostě super!
Kalendář na rok 2018 tedy bude?
Kalendář 2018 je připravený,už je v tisku a brzy vyjde.
Na vašich charitativních kalendářích se spolu s pejsky objevují veřejně známé tváře. Je těžké přesvědčit kolegy, aby se na ně nechali vyfotografovat?
Samozřejmě si vybírám kolegy, o kterých vím, že bude snadné je přesvědčit, a že je nebudu muset přemlouvat. Kalendáře fotí Anička Fixová, líčí Claudie Marčeková, a já se pokaždé snažím, aby každý člověk do toho našeho týmu zapadl, aby to pro všechny bylo příjemné. Vybírám si lidi, s kterými si lidsky rozumím a kamarádím s nimi, a zatím se mi to daří. Za těch šest let se mi samozřejmě párkrát stalo, že někdo odmítl, ale bylo to z důvodu časových možností, a opravdu to nešlo. Vím, že třeba Ondra Vetchý mi říkal, že by strašně rád, ale moc se omlouvá, protože točí asi čtyři věci najednou a do toho hraje. To samozřejmě chápu. Opravdu nikdy se mi ale nestalo, že by mi někdo vyloženě řekl: nezlobte se, to já dělat nebudu.
„Seděla jsem v rozpáleném autě na parkoviště a v tom autě bylo 67 stupňů Celsia! Píše se o tom, mluví se o tom a přesto se to děje pořád, těm lidem to prostě nedochází.“
Vy sama máte nějakého čtyřnohého společníka?
No jasně. Máme dvanáctiletou fenku a já mám ještě tříletou, kterou jsem si pořídila z útulku, respektive byla v dočasné péči, do útulku se nestihla dostat. Pochází z romské osady na Slovensku a je to moje velká láska, Jackinka.
Jako velká milovnice pejsků ale podnikáte různé „psí kusy“. Prý jste se nechala zavřít i v rozpáleném autě…
Prostě, když mě osloví někdo na takový projekty, tak nevidím důvod, proč to nevzít. Jako když mi nedávno volala Zuzana Daušová z Helppes, jestli jim odmoderuji celodenní akci, samozřejmě zadarmo, tak proč ne, je krásný to, co dělají. Stejně tak, když mě oslovili právě na tento spot, který má upozornit na to, že lidi nechávají psy, ale i děti zavřený v autě. Seděla jsem v rozpáleném autě na parkoviště a v tom autě bylo 67 stupňů celsia! Píše se o tom, mluví se o tom a přesto se to děje pořád, těm lidem to prostě nedochází. Proto jsem byla ráda součástí toho projektu a třeba jsem pomohla k tomu, aby se to ještě víc dostalo mezi lidi.
Jste rodilá Pražačka, žijete na Praze 5. Je pro vás pětka stále ideálním místem pro život?
Ano, jsem rodilá pražanda a Praha 5 je pro mě ideálním místem pro život. Mám to tam strašně ráda. Na jednu stranu je to tiché, klidné místo a na druhou stranu jsem za pět minut na Andělu a za deset minut v centru. A vůbec, je to tam super, pětku mám moc ráda. I pro pejsky je to super místo, vobrovských Kinského zahradách jsem s nimi furt.
Pětka se v poslední době hodně mění. Jsou to podle vás změny spíše pozitivní, nebo negativní?
Bydlím v části starých prvorepublikových vilek, v baráčku babičky. Často se stává, že si v okolí někdo koupí dům nebo pozemek, tu nádhernou prvorepublikovou vilu zbourá a postaví si tam takovou tu novou obludu. Přijde mito jako strašná škoda. Já mít ty peníze, který lidi investují do těch hnusných novostaveb, určitě raději zrekonstruuju ten původní barák, tedy pokud je to aspoň trochu možný.
Jak nejraději trávíte volné chvíle, odpočíváte a jak se udržujete v kondici?
Přiznám se, že na odpočinek si udělám čas vždycky. Pokud mám volný den, vůbec nemám problém celý jej proválet. Když mám tři dny volna, říkám si: super, uklidím, vyperu, vyžehlím, navařím, upeču… a pak z toho neudělám vůbec nic, protože jsem hrozný lenoch. Takže jsem ráda, když mám nabitý program, diář naflákaný na celé dny – schůzky, zkoušky, představení a tak. Jsem člověk, který potřebuje mít v životě nějaký řád. Ono to sice vypadá, že toho mám hodně, ale zase to není tak hrozné, i když teď je toho víc, protože zkouším ještě jedno představení, ve dvou dalších hraju, do toho točím pár epizodních rolí v různých seriálech a samozřejmě pořád natáčím Ulici.Mě to ale baví, jsem za to ráda.
Jak jste na tom s vánočními dárky, máte je už nakoupené?
Dárky zatím nakoupené nemám, ale nejsem ani člověk v kategorii „na poslední chvíli“, jako že bych šla nakupovat 23 prosince, tak to opravdu ne, to nesnáším. Většinou nakupuju během října, listopadu, nebo průběžně.Pokud něco potkám a řeknu si: jé to by bylo super pro…, tak takový dárek koupím klidně i v březnu,jen pak mám problém, vydržet ho tomu člověku nedat.
„Nejsem žádný velký plánovač, beru to tak, že co přijde, to bude. Nechávám věci volně plynout a volně se dít…“
Jak nejraději trávíte vánoční svátky, dodržujete nějaké vánoční zvyky a tradice?
Vánoční svátky mám ráda, protože jsou rodinné. Nemám ráda, když se něco musí, když lidi říkají, že mají stres z Vánoc, protože musístihnout mít napečeno, naklizeno. To je mi úplně jedno. Samozřejmě taky chci mít uklizeno, ráda si udělám vánoční úklid a výzdobu, ale dělám to proto, že se mi to líbí, a hlavně, když na to mám čas. Ráda peču i vánoční cukroví a pěkně si u toho relaxuju. Baví mě si to prostě užívat, nesnáším se něčím se stresovat. Vánoce beru jako svátku klidu, obžerství, pohádek a objíždění příbuzných.
K Vánocům nedomyslitelně patří pohádky. Máte nějakou svoji oblíbenou?
Miluju ty klasické, nesmrtelné starší pohádky, jako je třeba Tři oříšky pro Popelku. Zbožňuju Sůl nad zlato a pak S čerty nejsou žerty. To jsou asi tři moje top pohádky, které prostě můžu vidět furt, furt a furt dokola, každé Vánoce.
A na závěr obligátní otázka. Jaké jsou vaše plány do budoucna, co vás čeká, na co se těšíte?
V říjnu jsme měli v divadle Broadway premiéru nové hru, která se jmenuje Zatmění. Není to sranda, jako Holky z inzerátu, ale přesně naopak,je to dost smutná hra o Alzheimerově chorobě. Hrajiv alternaci s Mášou Málkovou ošetřovatelkuPhil, hlavní role manželského páru hraje Ilonka Svobodová a Dušan Sitek. Je to hrozně silný, drsný příběh, a určitě stojí za to jej vidět. S agenturou Familie hrajeme zájezdovku Doktor v nesnázích, a to je velká odpočinková taškařice. No a v Branickém divadle Holky na inzerát. Točila jsem také jednu epizodku VIP vražd a ještě mě čekají Specialisté, takže samé detektivky, a ty mě baví, z toho mám radost. Pak samozřejmě můj standard, Ulice. A co bude dál, nevím. Nejsem žádný velký plánovač, beru to tak, že co přijde, to bude.Nechávám věci volně plynout a volně se dít. Přijde mi fajn čekat, co život přinese, než do toho šlapat.
Patricie Solaříková
– narodila se 19. prosince 1988 v Praze,
– vystudovala střední odbornou školu – management obchodu a služeb a poté na Metropolitní univerzitě, obor mediální studia,
– ve svých jedenácti letech ztvárnila Aničku Studničkovou v seriálu Ranč U Zelené sedmy, od roku 2005 představuje Terezu Jordánovou v nekonečném televizním seriálu Ulice,
– od března letošního roku účinkuje v divadelní hře Na správné adrese aneb Holky z inzerátu v Branickém divadle,od října v divadle Broadway ve hře Zatmění, hraje také v zájezdovém představení Doktor v Nesnázích divadelní agentury Familie a nově naskakuje do hry „Sborovna“ v Divadle Pavla Trávníčka,
– kromě herectví se věnuje i charitě, především pro neziskové organizace Psí život a Helppes. je neúnavná milovnice psů, která o nich nejenom mluví, ale snaží se jim také pomáhat. Třeba focením charitativního kalendáře.