Máte přehled nebo nějakou statistiku, kolikrát jste se jako Ježíš na jevišti objevil?
Žádnou statistiku si nevedu, protože to bych nedělal nic jiného. Někdy na podzim roku 2014 mě, ale produkce v Hudebním divadle Karlín zaskočila, protože mi spočítali, že ten večer, kdy jsem hrál představení, jsem byl po tisící ukřižován. To už je úctyhodný výkon, možná by stál i za zaznamenání do Guinnessovy knihy rekordů. Moc chlapíků, kteří byli tisíckrát ukřižovaný, asi po světě neběhá. Na své tisící ukřižování mám dokonce památku. Dostal jsem tenkrát od produkce takový bizarní dárek. Byla to zarámovaná a zasklená figurka Ježíše, samozřejmě s blonďatými vlasy, protože každý správný Čech ví, že Ježíš byl blonďák,(smích) kladívko a tři hřebíčky s nápisem „Ukřižuj si svého Ježíše“.
Britští zástupci majitelů práv k Jesus Christ Superstar uvedli, že v celé historii tohoto světového bestselleru patří právě váš Ježíš k těm nejlepším. Viděl jste nějaké zahraniční představení a těší vás takové uznání?
Neviděl jsem žádné zahraniční přestavení, protože jsem neměl moc času, moc jsem se v té době neflákal (smích). Byl jsem ale jako představitel Ježíše v Londýně předávat hvězdu z chodníku slávy ve foye Hudebního divadla v Karlíně autoru libreta Timu Ricovi, který byl tenkrát po nějakém zranění a nemohl cestovat letadlem. Mimochodem, je to velice milý, sympatický pán a byla s ním legrace. Na návštěvě u Tima Rice se mnou tenkrát byl i Jožo Celder, který v 90. letech domlouval autorská práva s londýnskou agenturou a vyprávěl mi, jak to tenkrát bylo. Andrew Lloyd Webber chtěl dělat v Londýně výroční oslavu premiéry Jesus Christ Superstar a do jednotlivých rolí obsadit, z jeho pohledu ty nejlepší interprety jednotlivých rolí z celého světa, kde se Jesus hrál. Byla třeba Máří Magdaléna z Austrálie, Jidáš z Nového Zélandu, a měl jsem tam být i já. Doneslo se to ke mně ale až po derniéře ve Spirále, protože tehdejší produkce mi o tom ani neřekla. Abych pravdu řekl, tak mě to ani nějak výrazně nemrzí. Ty čtyři roky v pražské Spirále byla krásná léta.
Vystupujete současně ještě v dalších rockových operách v holešovické RockOpera Praha. To je trochu netradiční divadlo. Jak byste RockOperu Praha charakterizoval?
RocOpera Praha je určitý fenomén na české hudební a vlastně i divadelní scéně, protože je to velice zajímavá, řekl bych performance. Nejedná se totiž úplně o divadelní představení. Objevují se tu ty nejnovější a nejmodernější trendy, které se dají dost těžko pojmenovat. Z části je to živý koncert s rockovou kapelou přímo na jevišti, z části je to taky trošku cirkus, protože tam vystupují artisti, a jsou tam i náznaky scénického divadla. Zkrátka a dobře je to obrovská rocková show, určená pro ty, kteří by si cestu na normální muzikálové představení asi nikdy nenašli. Tady mají vlastně absolutní rockovou špičku jako na dlani a díky těm všem věcem, kterým se to stává tou obrovskou performancí. Každé představení je určitě originální a nabitý velkou energií.
V jakých představeních a rolích vás tu diváci mohou vidět a slyšet?
Všechny opery, kterých je k dnešku asi devět, jsou vlastně hard rocková až metalová hudba zaranžovaná právě pro rockové opery, které se v RockOpera Praha prezentují. Hostuji, jestli dobře počítám, ve třech operách, a nesmírně mě to nabíjí energeticky. Před prázdninama jsme měli premiéru nové rockové opery Malý princ, což je dost ortodoxní počin v rámci produkce a dramaturgie. Chytlo mě to natolik, že jsem přislíbil účast i v dalších projektech, protože tam nacházím to, co málokde – ničím neředěnou energii a radost z muziky.
Nejoblíbenější role? „Bylo by to asi, jako kdybyste měla říct, které z vašich dětí je nejoblíbenější. To prostě nejde.“
V Holešovicích jste strávil a trávíte dost času. Pozorujete, jak se mění?
Holešovice se mění, určitě. Pět let byly mým domovem, protože jsem tam v devadesátých letech nejen v Heřmanově ulici bydlel, ale také jsem hrál v divadle Spirála na pražském Výstavišti, v legendární rockové opeře Jesus Christ Superstar. Byla to doba, kdy velká, anonymní obchodní centra teprve začínala. Pamatuju se, jak jsem v Holešovicích ještě chodil do zeleniny, masny, mlékárny nebo trafiky, se sousedy jsme se potkávali a normálně zdravili a bavili i na ulici. Obeznámil jsem se taky se všemi restauracemi a hospodami v okolí (smích). Bylo to hrozně fajn. Přišlo mi tenkrát, že lidi tam jsou takový srdečnější, než třeba na jedničce… Jinak Holešovice, stejně jako jiné části Prahy, začaly po revoluci v devadesátých letech rozkvétat. Nejen esteticky ale i vybavenost, sociální zázemí apod., je myslím už dnes na vysoké úrovni.
Máte k některé z rolí, postav, které jste hrál, nebo hrajete nějaký hlubší vztah, máte ji raději?
To v podstatě ani nejde. Bylo by to asi, jako kdybyste měla říct, které z vašich dětí je nejoblíbenější. To prostě nejde. Ale všechny role, ve kterých jsem vystupoval a všechny inscenace, do kterých jsem vstoupil, protože jsem chtěl, ve mně něco zanechaly. Dělám to už pětadvacet let a nějak strašně rychle to uteklo. Snažím se proto už spíš z těch muzikálových produkcí vystupovat. Dokud mi ještě zbývá nějaká energie, rád bych ji přetavil zase na chvilku spíš na koncertní činnost a tvorbu nové hudby.
V poslední době pilně koncertujete, dokonce střídáte akustická a rocková vystoupení. Proč a jaký je mezi nimi rozdíl?
Jezdím po té naší krásné zemičce už třicet let a hraju ve vícero seskupeních, ale to největší koncertní gró jde za mým sólovým projektem a mojí kapelou The Leaders! Příprava akustických koncertů mi trvala téměř dva roky. Uvažoval jsem o nich sice už dřív, v době, kdy byly moderní a dělal je každý. Toho jsem ale nechtěl být součástí, tak jsem to dal někam do šuplíku. Později jsem debatoval s mladším kolegou, hudebníkem a výborným zvukařem, který říkal, že pro mladé lidi je dnes představa, aby si poslechli celou dlouhohrající desku v kuse vlastně horší, než přečíst knížku. Z úst pětadvacetiletýho kluka to znělo dost děsivě, tak jsem se zamyslel a řekl si, že je načase něco udělat.
Akustický koncert, tak jak jsem ho ve finále postavil, je až komorní. Tím se určitě liší od rockového koncertu. Hrajeme většinou v divadlech nebo nějakých atypických prostorech, kde se moc často nehraje. Chtěl jsem, aby se lidi trošku zastavili, zaposlouchali a vnímali, že ty písničky mají nějaké texty a příběhy, které vypráví o tom, co se děje kolem nás a čím si všichni procházíme. Můj záměr byl, aby si lidi během toho koncertu vyslechli, aniž by si to uvědomili, ne jednu, ale dvě dlouhohrající desky.
Jaké písně mohou posluchači očekávat na vašich akustických koncertech?
Akustické koncerty jsou nejen pro mě, ale i pro celou kapelu vlastně takovým dost rázným odbočením od těch rockových setů. Dlouho jsem přemýšlel a nakonec jsem vybral písně, které jsem za těch třicet let natočil v rámci různých projektů na různé desky, ale naživo jsem je nikdy nehrál, protože se díky své subtilnosti, ale i obsahem nehodily na play list rockového koncertu. Dramaturgie je postavená ze 70 až 80 procent právě na těchto písních, které mám rád. Proto jsem je natočil na desky, ale až na těch akustických koncertech měly vlastně svou koncertní premiéru. Na těchto ,,unlugged´´ koncertech, ale samozřejmě hrajeme i převážnou většinu mých hitů a písní, bez kterých si ani můj koncert nedovedu představit…
Liší se nějak publikum, které chodí na vaše rockové koncerty od publika, které chodí na ty akustické?
Na akustických koncertech se k stávajícím fanouškům přidávají i starší ročníky, protože celý koncert je komorní, striktně k sezení. Zvuková hladina je také nižší, takže tam vidím občas i ročníky ve věku mých rodičů, což je v pořádku. Myslím si totiž, že ta hudba je určená všem. Mám radost z toho, že si někdo najde čas a vymění blikající televizní obrazovku za živou produkci. Za to jsem určitě vděčný. Koncerty, za ta léta co je dělám, mě pořád strašně baví a nabíjí. Jediné, co už je trošku horší, je cestování. Když nám bylo dvacet nebo třicet let, tak jsme to nevnímali. Teď už to trošku vnímám, ale ve chvíli, kdy člověk zahraje první tóny, tak všechno mizí a je nám znovu dvacet. A proto to dělám, protože kdo si hraje, nezlobí (smích)…
Změnili se nějak vaši fanoušci za dobu vaší kariéry? Jaké publikum dnes chodí na vaše koncerty?
Moje publikum se mnou stárne. Před těmi pětadvaceti lety převažovali mladý lidi. V první řadě mi stávaly sedmnáctileté slečny, a dneska jsou tam vlastně zralý ženský v mém věku. Skalní fanoušky si pamatuju podle obličeje, stýkám se s nimi a bavím i po koncertě. Nedávno se mi stalo, že jedna z těch slečen, která tehdy, jako sedmnáctiletá stávala vždy v první řadě s růží nebo nějakou plyšovou věcí, mi přivedla na koncert ukázat celou svou rodinu. Stál vedle ní manžel a na rukou držela pěti, šesti letou malou slečnu. Tak jsem si říkal, že to je za prvé moc hezké a za druhé, že už mi roste nová generace posluchačů (smích).
Před dvěma lety jste se představil v úplně nové roli – jako autor a režisér divadelní hry Tolik hlav. Co vás k tomu vedlo?
V šuplíku mám spoustu nápadů a projektů, které čekají, nebo spíš čekám já, až mi okolnosti dají nějaké znamení, signál k tomu, že je zrovna správný čas ten který udělat. Jsou to nejen hudební projekty, ale i mimo hudební. Jeden z nich byl námět na film. Říkal jsem si, že až budu mít čas, zkusím oslovit někoho z filmové branže, včetně scénáristy, který by to napsal. Myšlenka, že bych zorganizoval činoherní představení, přišla tak nějak spontánně. To, že jsem napsal scénář, není asi nic až tak výjimečného a rozhodnutí, že si to sám i zrežíruju, přišlo, protože jsem si nedokázal představit, aby mi ten intimní námět, který nosím v hlavě už pětatřicet let, někdo jiný nezpracoval podle sebe a nevložil do toho svou vizi, což se u režisérů vyžaduje a předpokládá. Tak jsem si řekl, že to radši udělám sám. Impuls přišel od rodinné přítelkyně a asistentky režie Dariny Korandové, která se v divadle pohybuje už třicet let a mimo jiné byla i režijní asistentkou Petra Lébla v divadle Na Zábradlí. Právě ona mě vlastně krok po kroku učila, jak se dělá divadlo a měla se mnou boží trpělivost (smích).
Divadlo mi funguje bez grantů a dotací, všechno vlastně táhnu a financuju z vlastní kapsy a dělám to takzvaně na koleně.
Hru jste napsal a režíroval, nelákalo vás zkusit si v ní i zahrát?
To určitě ne, ale jsem strašně rád, že herci, které jsem pečlivě vybíral, mou nabídku přijali a že jsou to obrovský srdcaři. Vlastně, už to, že do toho šli, byla myslím od nich obrovská odvaha. Nejprve byli samozřejmě zaražení. Asi si říkali: „zpěváček si udělal divadlo a my v tom máme hrát“. Bylo to pro ně riziko, ne že ne. Hrozně roztomilá byla třeba Zdenička Hadrbolcová, když jsem ji oslovil. Říkala: „to je bezvadný, tak ty jsi napsal divadlo. A kdo to bude režírovat?“ Opověděl jsem jí, že já, a ona jen tak polkla a pak řekla: „tak to já bych si Kamilku nedovolila“(smích). Nakonec souhlasila. Hlavní dvě postavy ztvárňují Jan Dolanský a Jan Zdražil, ženský element vyvažuje zmiňovaná Zdenička Hadrbolcová a Kristýnka Leichtová. Mám obrovskou radost nejen z toho, že začínáme už druhou podzimní sezónu, ale hlavně jsem nadšený z toho, že se herci na představení těší a že máme všichni, kdo se na tomto projektu podílejí, krásný vztah s takovým tím, lidským přesahem. A to je moc fajn!
Kvůli uvádění hry Tolik hlav jste založil i Divadelní společnost Kamila Střihavky. Máte i další divadelní plány?
Ano, založil jsem si divadelní společnost a někdy v budoucnu mám určitě v plánu ještě něco podobného vyprodukovat. Spíš ale až v době, kdy nebudu mít takové pracovní vytížení. To představení jsem si nadělil k mým padesátinám a celé jsem si ho i vyprodukoval. Jako producent jsem zjistil, že to celé vyžaduje mimo jiné, každodenní produkční práci. Zatím to mám jako koníčka a i hercům jsem říkal: „pojďme si po práci udělat legraci“. Chtěl jsem, aby se cítili dobře, aby je to bavilo, aby se stali součástí takového vlastně undergroundu, který už dneska mladá herecká generace nezažije. Divadlo mi funguje bez grantů a dotací, všechno vlastně táhnu a financuju z vlastní kapsy a dělám to takzvaně na koleně. Celý náš divadelní tým jsou tři lidé, takže si děláme i techniky, bedňáky atd. Ale to je vlastně to, co mě na tom baví. Je to zase zkušenost, která mne určitě posunula dál. Zjistil jsem, jak to divadlo vlastně funguje i z této, pro mě dosud nepoznané stránky… Moc se těším, až budeme slavit třetí výročí, což jsem asi ani nečekal, ale jsem tomu moc rád. Hlavně mám radost, když po skončení představení za mnou lidi chodí a diskutují o obsahu hry a o době, ve které se odehrává. Těší mne, že diváci odcházejí s rozesmátými obličeji a v dobré náladě. To je pro mě největší odměna.
Máte v Praze nějakou domovskou divadelní scénu? Kde všude se Tolik hlav hraje?
Chtěl jsem to koncipovat do 80. let do takového klubového divadla, což se propojilo, protože premiéru jsme měli před dvěma roky v Baráčnické rychtě, úžasném místě, který má genius loci. Od loňského roku, po uzavření Baráčnické Rychty, se naší domovskou scénou stalo, divadlo Metro na Národní třídě, kde jsme si velice rychle zvykli a jsme tam moc rádi! Podrobné informace o naší hořké komedii Tolik hlav, která se odehrává na pozadí přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, včetně videí a fotek, jsou k nalezení na webových stránkách www.tolikhlav.cz, nebo na Facebooku.
Zbývá vám ještě vůbec čas na nějaké záliby, koníčky?
Mým největším životním koníčkem je právě muzika. Hudba a všechno, co s ní souvisí. Myslím, že jsem jeden z mála lidí, který může říct, že je šťastný člověk, protože jeho životní koníček je jeho pracovní náplní. Moc dobře si touvědomuji a jsem tomu rád, protože díky tomu, jsem pořád plný energie a šťastný. Mám možnost se s touto svou činností nejen bavit, ale i zabezpečit sebe a rodinu. Vymýšlím si stále další a další věci, abych, až mi energie dojde, mohl říct, že jsem si to užíval opravdu na sto procent.
Pocházíte z Teplic. Vzpomenete si ještě na své pražské začátky?
Bylo tady víc kin (smích), v Teplicích jsme měli dvě. Rozhodně to ale nebylo tak, že bych přišel z vesnice a zažíval nějaký šok. Teplice jsou okresní město, jedno z nejkulturnějších v republice. Za první republiky se jim říkalo malá Paříž, protože je to lázeňské město a vždycky tam byla spousta krásných kaváren. Hlavně jsem rád, že po revoluci se Teplice začaly z té šedivé zóny vracet do zóny, kde je radost žít a bydlet. Do Prahy jsem se přestěhoval, protože jsem tady našel natrvalo práci.
Jak jste se ocitl na pětce a proč jste se rozhodl právě pro bydlení v této části Prahy?
Našel jsem tu krásnou klidnou lokalitu, která mi přijde úžasná k žití. Koupil jsem si tu malý domeček a zrekonstruoval jej. Když jsem tam pak seděl na dřevěných schodech, který jsem si vysnil a dovnitř svítil měsíc, tak jsem najednou měl pocit, že sem patřím. Někdy už jsem tady musel být, asi jsem našel někde v paměti ztracený místo. Celý dům jsem prošel, a je bez jediné negativní zóny. Nepotřeboval jsem k tomu ani žádný virgule, to prostě cítíte. Okolí, které tam mám je tak úžasný, klidný, a já prostě vím, že tam chci dožít. Myslím si, že kořeny, který mám na pětce zapuštěný už osmnáct let, jen tak někdo nepřetrhne.
Jaké největší změny tu vidíte a jsou to změny spíše pozitivní, nebo negativní?
Zaznamenal jsem, a asi nejen já, že Anděl se stává novým centrem Prahy. Okolí Václaváku a to, co bylo vždycky považováno za centrum, se pomalu a nenápadně přesouvá právě na Anděl. Tak vidíte, už ze mně promlouvá smíchovská povýšenost (smích)…
Co vás čeká v nejbližší době, jaké jsou vaše další plány?
Čekají mě zájezdy s představením Tolik hlav. Z toho mám velkou radost, protože nikdo z nás nemá čas, aby to někde nabízel, a divadla se sama ozývají. Moc se těším na předvánoční akustické turné. Začal jsem taky pracovat na nové desce, kterou jsem fanouškům, kterých si nemírně vážím, dlužen. Deadline ale říct nedokážu, až to bude, dám určitě vědět. Příští rok budeme s BSP slavit 25. výročí a pro fanoušky, ale i svoji potěchu, uděláme exkluzivně dvacet pět koncertů v téhle sestavě. Na to se taky moc těším, bude to určitě bezva mejdan…
A na nějaký koncert se můžeme v Praze těšit?
21. listopadu budu mít svůj tradiční koncert v Retru. Je to už asi dvanáct let taková příjemná tradice, kdy absolvuji exkluzivně jediný koncert v Praze. Na tuto tradici jsem si velice rychle přivykl nejen já, ale i mí fanoušci. Atmosféra těchto koncertů v Retro Music Hall, je prostě neopakovatelná a já i moje kapela The Leaders! , se na ten letošní moc těšíme!
Kamil Střihavka
Rockový zpěvák, hudebník, skladatel, textař, divadelní autor a režisér
– narodil se 20. 1. 1965 v Oseku u Teplic,
– vystudoval střední školu elektrotechnickou ve Varnsdorfu,
– věnoval se bluesové muzice, kterou zpíval v barech a klubech za doprovodu kytary a foukací harmoniky. V roce 1986 se stal zpěvákem teplické metalové skupiny Motorband, později přešel od Power Metalu k Hard rocku,
– účinkoval v české adaptaci legendární rockové opery Jesus Christ Superstar v pražském divadle Spirála, kde ztvárnil od roku 1994 do roku 1998 ve stovkách repríz Ježíše. Mezi jeho další muzikály patří například Pěna dní, Rusalka, Johanka z Arku, Excalibur, Láska je láska, Elixír života, Obraz Doriana Graye, Dáma s kaméliemi, Golem či Němcová,
– v letech 1992 a 1994 byl nominován na cenu Gramy, v roce 1995 ji jako zpěvák roku získal,
Čerstvý člen Beatové síně slávy – je v současnosti frontmanem kapely The Leaders!, vystupuje také v dalších hudebních uskupeních, například v triu BSP (Balage, Střihavka, Pavlíček), nebo v první české superskupině SUPERGROUP. Od roku 2010 Hraje opět Ježíše v novém nastudování Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle Karlín a také účinkuje v několika rockových operách v RockOpera Praha,
– je autorem, režisérem a producentem divadelní hry Tolik hlav, pro jejíž uvedení založil Divadelní společnost Kamila Střihavky.
