První dáma české politické satiry a kromě jiného také moderátorka pořadu Jakože cože!? televize A11. Její televizní diskuze s politiky sice nejspíš nic nevyřeší, ale s paní Bubílkovou se zaručeně pobavíte! U jakých zpráv si ona sama říká ono pověstné „jakože cože“? A vidí na současné scéně svého relevantního nástupce?
Náš rozhovor vzniká u příležitosti uvedení nového pořadu televize A11. U jakých zpráv si vy sama řeknete „jako cože!?“ Je ještě vůbec něco, co vás k takové reakci po letech v politice vybudí?
Budete si divit, ale ano, vybudí. Teď je takové období, kdy si to říkám pořád. Protože to, co se u nás momentálně děje, je neuvěřitelné a říkáte si proč? Jen než jsem přišla z domova do A11 na natáčení dalšího dílu Jakože cože!?, jsem se dozvěděla, že Lipavský pokračuje ve vládě, ale že odchází od Pirátů a že Richterová v čele sněmovny nevadí, i když od Pirátů neodejde. Piráti jdou do opozice, takže Richterová bude v čele sněmovny za koalici v opozici… Miroslav Kalousek, který vystoupil z TOP 09, nepřímo potvrdil, že se hodlá podílet na založení nové strany, podle mě je vcelku pravděpodobné, že Lipavský tam zamíří, takže si odchodem od Pirátů jen uvolnil ruce. A jsou tu lidé, kteří to budou podporovat. Já předpokládám, že mezi nimi budou významní podnikatelé, milionáři, miliardáři, například Karel Janeček. Takže budeme mít v politice mnohem víc Babišů, ale nikdo z nich tam nebude přímo. Lidé jsou zkrátka tak blbí, že budou zase volit ty samé staré ksichty. Starý ksicht je starý ksicht. Já už jsem to kdysi říkala, že tohle je střídání neschopných s neschopnými, na jejichž neschopnost se zapomnělo. Nebo takový Topolánek. Co má co Topolánek, který skončil, jak skončil, kritizovat současnou politickou scénu? Ať se podívá na svého Dalíka, který dokonce seděl ve vězení.
Zhoršuje se podle vás to, co si kdo dovolí v médiích říkat? Ať už politik v debatách nebo novinář, který může do něčeho jít nebo si z něčeho utahovat? Co říkáte třeba na výraz nepravda?
Nepravda je něco mezi lží a pravdou. Nepravda je to, co se nelíbí politikovi. Tlaky tu byly a vždycky budou. Teď jsou jen rozvrstveny do více oblastí, třeba i do byznysu. Po revoluci tlačily na média všechny pravicové strany – ODS, ODA… po každé zpravodajské relaci následovalo 50 telefonátů od politiků a všichni byli nespokojení. Říkali jsme si, aha, to jsme to udělali dobře, když jsou nespokojení všichni. Nikdo mě nepřesvědčí, že nejsou tlaky třeba na ministra spravedlnosti, že na něj není tlak odevšad. Některé kauzy se pod koberec zametají úplně neuvěřitelným způsobem, jiné se zase nafukují, třeba Čapí hnízdo, čemuž už se lidé smějí. Nebo kauza Peroutky nebo aktuální oslava Zemanových narozenin. Prokristapána, byla to soukromá oslava, tam může jít, kdo chce. Nebo nálepkování. Toho, kdo je třeba proruský dezolát.
Myslíte, že to zmíněné nálepkování souvisí s celkovou hrubostí mezi lidmi, poklesem vzdělanosti i celkové úrovně v politice? Že lidem stačí povrchní témata, jako je právě Čapí hnízdo, Peroutka, popelníček?
To je politický boj. Záměrné zveličování některých věcí, aby se společnost rozdělila na pro a proti. Kdo bude mít víc pro, kdo bude mít víc proti. Cílem je, aby lidé nevnímali argumenty jiné, než které se hodí těm, kdo jsou současně u moci. Příkladem je třeba válka na Ukrajině. Už i Zelenskyj hovoří o tom, že by měla skončit. U nás ale kdo řekne, že by měla skončit, je okamžitě putinovec. Já si také myslím, že by měla skončit, a nejsem žádný putinovec. Je vidět vliv těch, kteří jsou placeni za manipulace třeba v diskuzích na internetu. Podněcují tyhle názory. Ale ono to tak není, ty názory nejsou většinové! Internet slouží k manipulaci lidí. Už dávno není věcí, která ulehčuje komunikaci či obchod. Je tam plno šmejdů, těch, kteří vás chtějí zblbnout nebo připravit o peníze.
Ty tlaky jsou podle mě stále stejné. Jen jsou rozvrstvené do různých skupin, tlačí se jinými prostředky než kdysi. Vy si můžete říct svůj názor a tím můžete říkat i voloviny. A lidé, méně vzdělaní nebo třeba mladí, si pak myslí, že jsou to většinová přesvědčení. To samozřejmě nejsou.
Nepropadáte beznaději, že se stejně nikdy nic moc nezmění?
No, to je pravda (smích). Myslím, že to teď poznali už mnozí, že ať už je u kormidla kdokoli, stejně základní věci nemůže vyřešit. Je to komplikované a to, co se slibuje v předvolebních kampaních, nemůže vyřešit nikdo. To by stálo asi tak pět státních rozpočtů. Jsou to úplné hovadiny. Je to boj o moc. Rozdíly jsou minimální v tom, kdo bude koho upřednostňovat – pravice více byznys, levice bude víc rozdávat… třeba teď paní Maláčová se stala šéfkou SOCDEM, svého času měla přezdívku Venezuela nebo Dávkomat. A ona už zase nasadila svůj oblíbený slovník. Že se tu nesmí vykořisťovat chudí. Na to část lidé slyší. Ale ony se daně budou platit stejně. Jak mohou chudí doplácet na bohaté? Když se platí daně, tak bohatý platí víc.
Co se v politice podle vás od revoluce povedlo?
Velký klad byl vstup do NATO. O Evropské unii nejsem přesvědčená, ale my jsme tak malý stát, v takovém obklopení jiných, s nebezpečím ze strany východu… Asi jiné východisko nebylo, ale mám výhrady, kam se Evropská unie ubírá. Nechápu, proč se začala sjednocovat i politicky. Původní záměr Evropského hospodářského společenství coby ekonomického spolku byl skvělý. Co se podařilo, jsou také eRecepty. Je to velká úleva, že nemusíte čekat někde v čekárnách, riskovat třeba nákazu. A hlavně je fajn, že už si na to zvykli i starší doktoři z řad praktiků. Zkraje mi občas říkali, že to zrovna nefunguje, že ten systém eReceptů napadli hackeři. Když se lékárník divil, proč nesu papírové recepty a já, že proto, že mi doktor řekl, že systém eReceptů napadli hackeři, tak se smál a vyprávěl to kolegům, byla to velká zábava. Ale povedlo se! Myslím, že je také dobře, že se zavedlo registrované partnerství a že se v tomhle společnost sjednocuje a přestává se dělit diametrálně na lesby a gaye. O 68 nebo 75 pohlavích si myslím svoje. Ale tohle je něco jiného. Za minulého režimu se museli gayové a lesby skrývat, dobře si pamatuji třeba herce, kteří se raději oženili, nechtěli se k tomu ani přiznávat. V podstatě se povedlo i to, že já můžu tohle říkat. Možná to někomu bude vadit, ale já jsem se opravdu osvobodila od toho, co si kdo o mně myslí. Už je mi to jedno. Ovšem setrvačnost smýšlení národa je děsná. Když tu je například averze vůči nějakému politikovi, už se z ní nedostane. Vezměte si například Paroubka, který svým vystupováním získal averzi, byť až s úsměvem, celého národa. Ten levici nesjednotí.
Když se řekne politická satira, automaticky většině lidí naskočí vaše jméno. Máte pocit, že je tu někdo, kdo by se politice věnoval jako vy? Ať už na sociálních sítích nebo v tradičních médiích?
Dělají to různě, pokusů je hodně. Jablonský, ale to je něco jiného, ten paroduje premiéra, Babiše… občas s ním vystupuji, s ním mi to jde. Já navazuji atmosféru svými glosami, on to zparoduje a lidé to cítí a baví je to. Oficiálně prezentovaný jako největší satirik je Jindřich Šídlo a jeho Šťastné pondělí. Problém nových satiriků je, a je to každého věc, že všichni jsou jednostranní. Třeba Luděk Staněk. Je provládní a jednoznačně protibabišovský. U všech lidí to ale nemůže mít úspěch. Nemluví lidem z duše a je to irituje. To není satira, to je svým způsobem fandění. Satirické fandění. Do toho mě nikdy nikdo nedostane. Já chci být nadstranická. Proto jsem i odmítla třeba prezidentským kandidátům spolupráci. Byli dva, kteří o mě stáli, ale já to odmítla. Tvrdila jsem, že když se s nimi postavím na jedno jeviště, bude jasné, že jim asi fandím. To se nedělá. Ale přišla jsem tak o hodně peněz (smích). Raději obětuji peníze, ale budu v očích lidí ta, která stojí od politiků dál.
Zdroj: Autorský text
