1) Plná lednička. Pokaždé, když jsme otevřeli ledničku, něco se tam našlo. A když už ne v ledničce, tak ve spíži. Když už začala být lednička opravdu prázdná, tak se sama po pár dnech záhadně naplnila.
2) Dobroty. Když bydlíme sami, jsme odkázáni na svoje schopnosti. A co nezvládneme uvařit podle receptů na internetu, tak není. Když už přece jen něco uklohníme, je toho málo, akorát tak, aby se to ihned snědlo. Už to není tak, že otevřeme ledničku a tam čeká třeba svíčková s knedlíkem a brusinkama nebo podomácku udělaný jablečný závin.
3) Nádobí. Neustále se někde povaluje nebo se máčí ve dřezu. Dřív se záhadně umývalo samo. Asi magie.
4) Vyprané prádlo. Co je použité a co čisté, v tom už nemáme přehled. Dřív nám duněly hlavou otázky typu „nemáš něco bílýho na praní?“, teď pereme jednou za dva týdny. Ideálně všechno dohromady.
5) Všude čisto. Ať jsme koukli do jakéhokoliv koutu, bylo tam čisto. Týká se to koupelny, umyvadel, záchodu, podlahy, koberců, pracovního stolu, obýváku… Teď když koukneme do nějakého koutu, obvykle tam bydlí pavouk – a ne jeden. Už mají i jména.
6) Maminka při nemoci. Vždycky, když nám bylo ouvej, byla tady naše maminka, která nám uvařila čajíček, přinesla léky a neustále se ptala „jak ti je?“ , teď se musíme při nemoci dobelhat do lékárny sami, nebo někoho zavolat – často kamarády, kteří místo léku přinesou grog.
7) Složenky se samy platily. Složenky, to slovo nám nic moc neříkalo. A většinu našeho života je platil někdo jiný. Zato teď se ty otravné papírky, které je nutno zaplatit, válí všude kolem.
8) Nemůžeme utrácet. Dřív jsme utráceli za koncerty, kino, kadeřníka, nehty, hambáče a hranolky. A samozřejmě oblečení a šperky, anebo nové mobily, počítače. Teď dominuje nájem nebo hypotéka, Jar na nádobí, toaletní papír a vybavení do bytu. A k tomu mouka, máslo, vejce, sůl… Všechny položky zaplacené navíc bedlivě počítáme a zjišťujeme, jestli si to tenhle měsíc ještě můžeme dovolit.
9) Kocovina byla snesitelnější. Když jsme přišli domů pozdě v noci k rodičům, sice to bylo blbý, ale už následující den čekala na stole česnečka. Když pijeme teď, vracíme se až ráno a zapomínáme, kde bydlíme. A následující den se s tím musíme poprat sami. Navíc k rodičům jsme si nemohli nikoho přivézt, ale při ranní kocovině bez rodičů zjišťujeme, že ty osoby v obýváku vůbec neznáme. A přemýšlíme, jak je šetrně vyhodit.
10) Nebyli jsme sami. Kdo bydlel u rodičů, ten nebyl nikdy doopravdy sám. Možná tak nanejvýš v pokoji. Dřív jsme po samotě vyloženě bažili, při bydlení o samotě je jí ale najednou až moc. Takže to pak končí hledáním spolubydlících nebo pořizováním si domácích mazlíčků. Víme, že nás budou otravovat, podobně jako jsme to kdysi vnímali u rodičů. Ale má to jednu zásadní výhodu – nezůstanema o samotě, která leze na mozek. A s rodiči jsme se zkrátka nikdy necítili úplně sami – spíše jako malé děti, takže to mělo další výhodu. Nestárli jsme.
Na co dalšího z domova vzpomínáte vy?
