• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • Alexander Hemala: Tajemství úspěšného manželství je pro mě neprobádaná říše

    Na televizních obrazovkách ohlásil televizním divákům, že v České televizi už hlasatelé nebudou. Sám jím byl přes třicet let. „Držákem“ je i v manželství, brzy oslaví zlatou svatbu. A teď je mimo jiné v televizi A11 pohádkovým dědečkem, který čte dětem po obídku.

    Jaký to je pocit být představitelem profese, která zanikla?

    Ano, to je krásné, já bych téměř mohl říct, že jsem této profesi zatlačil oči, protože jsem byl poslední, kdo, když tato profese na silvestra roku 2005 končila, měl, jako nejdéle sloužící, to privilegium se za své kolegy a kolegyně rozloučit, divákům poděkovat za pozornost, kterou nám věnovali, a sdělit, že v roce 2006 už to budou mít bez hlasatelů. Že to budou mít s titulkami a grafikou, která je samozřejmě rychlejší a pružnější, ale ten lidský prvek už tam nebude. Jaké to je? No, tak asi je to normální. Tuším, že nějaké televize se to snažili obnovit, ale zjistili, že to není ono. Mám dojem, že ta doba už je dnes daleko rychlejší. My třeba pro ty osamělé lidičky, kteří seděli doma, tak jsme byli taková spojka, ale na druhé straně je potřeba vysílat reklamy, upoutávky a v tom jsme byli trošičku brzdící prvek. No, prostě vývoj nezastavíš.

    K zániku hlasatelské profese tedy došlo proto, že doba je tak rychlá?

    Tak si to myslím. My jsme v té době už byli externími spolupracovníky televize, takže nám jednoho krásného dne oznámili: Hledejte si od ledna novou práci.

    Vy a Miloš Frýba jste byli nejdéle sloužící muži – hlasatelé. Byli jste jako „růže mezi trním“. Jak jste se cítili v této převážně ženské profesi?

    Jako trní mezi růžemi… Když jsem tam nastoupil, tak Miloš tam byl sám, úplně jediný kluk. Ale za tu dobu, co jsem byl na obrazovce, se tam těch kluků vystřídalo docela dost. Voříšek mě jen tak namátkou napadá, který je teď na Primě, Jirka Ptáčník nebo Roman Víšek, který je v Českém rozhlase. Ale fakt je to, že s Frýbou jsme tam byli nejdéle. A navíc Miloš byl jasný blonďák a já v té době byl jasný černovlasý chlapec. Teď už se to pravda trošičku změnilo. Někteří lidé si tipovali, že jsme nepřátelé, což naprosto nebyla pravda. Naopak, já jsem za spoustu věcí byl Milošovi vděčný a byli jsme celou dobu kamarádi.

    Neodpověděl jste mi ale na otázku, jak jste se cítil obklopený tolika ženami?

    Mívali jsme služby rozdělené, takže jsme se střídali. Někdo byl na druhém programu, tenkrát nic jiného nebylo. Buď se lidi dívali na první program, nebo na druhý, nebo to vypnuli. Tady byly jen tři možnosti. A mělo to velkou výhodu v tom, že jsme se s kolegyněmi i s kolegy prostřídali, takže někoho člověk vídal častěji, někoho méně často. A vždycky jsem měl radost, když jsme se s někým potkali po měsíci, bylo co řešit, co si říct. Myslím, že vztahy byly výborné, protože jsme se, když nic jiného, navzájem potřebovali, protože, jestli ta profese měla nějakou výhodu, tak to bylo v tom, že jsme si ty služby mohli přehodit. Když měl někdo nějakou práci, nebo naopak, když byl někdo třeba zahleněný a nemohl na obrazovku, tak někomu zavolal. Bývali jsme k sobě vstřícní, protože dneska potřebuješ pomoc ty a zítra budu potřebovat já.

    Co jste si přál dělat, když jste byl malý kluk? Chtěl jste být hlasatelem?

    To absolutně ne, to vůbec. Teď mě jenom napadá, to je hrozný, ale já chodil snad na všechny doučování, které jsou možné. To jsem na sebe ještě nikde neprásk’. Já nevím, jestli jsem byl tupý nebo… já byl tedy předělaný z leváka na praváka.

    Tím se to možná vysvětluje…

    Pak jsem byl ještě dysgrafik a dyslektik, takže když to takhle spočítáte, chodil jsem na doučování z češtiny, protože mi nešlo tvrdý a měkký y/i, na doučování z matematiky, z ruštiny, na co si vzpomenete, tak jsem chodil na doučování. Devítku jsem prolezl s „odřenejma ouškama“. A pamatuju si, že paní učitelka Zemanová, úžasná to dáma, přišla k nám domů, radila se s našima, a já jsem jenom zaslechl, jak říká: „No ten váš kluk, na ruce moc šikovnej není, hlava taky není zrovna nejbystřejší, co s ním uděláme?“ Tak mě přihlásili na ekonomickou školu, že to je takové neutrální, že z toho se dá tam i tam.

    Co vám dala střední škola? Představuji si, že jste tam byl zase mezi samými děvčaty, jaké to bylo?

    Mezi děvčaty samozřejmě krásné. V první řadě by tedy měla dát vědomosti, což bohužel trošku šlo mimo mě. Já si třeba pamatuji, že jsme tam měli předměty, které jsou z dnešní doby až bizarní, například těsnopis. A to mi taky moc nešlo. A ten pan profesor, já to vidím jako dneska, pan profesor Maurer, takový přísný, decentní člověk, se nade mnou skláněl a říkal, „Nad vámi, pane Hemala, se sklánějí, co se této školy týče, mračna!“ A skutečně těsnopis na čtyři, ale pak jsem se ho i naučil, protože to byl přísný člověk. A vidíte, naučíte se, a pak to zase hned zapomenete. Bohužel to tak bylo. Pak jsme měli paní profesorku Stránskou, na angličtinu, a to byla taková rázná dáma, která mi říkala: „Hele, na všechno se tady vykašli a nauč se jazyk!“ A to mě taky trošku minulo, protože anglicky v té době nikdo nemluvil. Takže co jsem si z té školy odnesl, to je moje dobrá žena Vlasta, která, když jsem byl ve třetím ročníku, nastoupila do prvního ročníku. A buď to jsou to náhody, nebo už je to napsané v nějaké knize osudu. To pořád zkoumám a koumám, jak to je, a nedozkoumal jsem se. Byli jsme studentská láska a jsme spolu šťastní…

    Kolik let?

    To jste mě zaskočila, ale nejstarší dceři je 45, brát jsme se nemuseli, takže za chvilku bude zlatá svatba. No, to je příšerný… Teď si vzpomínám, že když můj dědiček a babička měli zlatou svatbu, tak tam oba šli o holi, tak to mě snad nepotká. Ještě budu snad trošku při síle.

    Dožít se zlaté svatby je v dnešní době, kdy se hodně lidí rozvádí, velký úspěch. Vy jste „držáci“. V čem je podle vás tajemství úspěšného manželství?

    To se mě neptejte, to fakt nevím. Já se na svoji ženu rád zálibně dívám. Možná, že to, že spolu stárneme, že je to úplně něco jiného, než kdybych viděl děvče jejího věku najednou, tak třeba by to nebylo ono. Nevím, to je ještě pro mě dodnes nezodpovězená věc, neprobádaná říše. Možná za pár let vám na to odpovím.

    Když jste přestal být moderátorem, pracoval jste v televizi jako vedoucí vysílání. Co vám tahle změna přinesla do života?

    Měla mi přinést jednu podstatnou věc, na kterou jsem tak trochu spoléhal. A to, že se naučím orientovat ve světě počítačů a ve všem, co k tomu patří. Zažil jsem se, zkoušel jsem to, ale moc jsem nepostoupil. To je taková mezera, že vždycky, když se objeví něco nového, tak se musím ptát svých dětí, které se mnou moc trpělivost nemají. Jednou mi to vysvětlí, dvakrát mi to vysvětlí, ale potřetí už jdou oči v sloup: „Teď jsem ti to říkal třikrát!“ Někdy si to musí člověk několikrát zopakovat. Ta paměť už není taková, jako bývala zamlada. My jsme se učili spoustu textů a museli jsme se to naučit rychle. To už si dneska vůbec nedovedu představit – že bych se k tomu měl vrátit, sednout si a a naučit se tři, čtyři špalky na večer. To už bych nedal.

    Byl jste dysgrafik a tak dále, a přitom se musel naučit „tuny textů“. To muselo být těžké, že?

    To je pravda. Víte, to ani nebyly faxy, takže ze začátku jsem si pro ty texty vyloženě jezdil den předem, abych to přes noc do té hlavy naskládal a a druhý den to mohl ze sebe vysypat. A když bylo nejhůř, tak se holt přiznalo, že to neumím a byl tam připravený papír, tak se občas člověk podíval do kamery a občas do papíru a nějakým způsobem se to muselo zvládnout.

    Teď jste také součástí televize A11 a máte v ní pořad, který se jmenuje Čtení po obídku, kdy jako pohádkový dědeček čtete dětem, aby se po obědě trochu zklidnily.

    Když jsem byl oslovený, abych četl pohádky, tak jsem koukal jako lesní včela na mýtině a vzal si týden na rozmyšlenou. Já mám z mládí pohádky naposlouchané od Karla Högera, což byla Liška Bystrouška, a on to tak nádherně četl, nebo Vlastík Brodský, taky jsem měl tu čest s ním jezdit, tak to byla nádhera, tomu se samozřejmě vůbec nedorovnám. Ale snažím se to říkat civilně a jestli to ty děti trošičku pochopí a budou kapírovat a budou poslouchat, tak budu samozřejmě jen a jen rád.

    Zdroj: A11 TV

    Celý rozhovor: https://tv.a11.cz/video/17932-alexander-hemala-moderator/



    Nepřehlédněte