Architekt a profesor pozemního stavitelství, představitel české novorenesance a secese Alois Čenský se narodil 22. června 1868 v Berouně čp. 54 v rodině truhláře.
Počátkem 70. let rodina přesídlila do Plzně a roku 1875 na Smíchov, kde často měnili bydliště – Nádražní 21, Drtinova 9, Kroftova 10, Drtinova 13, Na Celné 5, Hořejší nábřeží 19, Jindřicha Plachty 5, Na Celné 3 a Jindřicha Plachty 6.
Čenský absolvoval českou techniku v Praze (1892) a už jako asistent prof. Jiřího Pacolda (1834 v Chrudimi – 1907 v Praze) spolupracoval na jeho dílech o konstrukcích pozemních staveb a statice jejich konstrukcí. Hluboký zájem o vědeckou bázi stavitelství stal se podstatným rysem osobnosti budoucího profesora.
V letech 1896 až 1907 učil na průmyslových školách stavebních v Plzni, Písku a na Smíchově.
Roku 1908 byl jmenován mimořádným profesorem pozemního stavitelství a nauky o stavebních hmotách na českém vysokém učení technickém v Praze, v roce 1912 pak řádným, několikrát zastával funkci děkana Vysoké školy inženýrského stavitelství ČVUT ve Vodičkově ulici.
Byl prvním českým architektem, který na ČVUT získal titul doktora technických věd (1906).
V letech 1903 až 1921 byl redaktorem časopisu Architektonický obzor a předsedou Skupiny architektů při spolku československých inženýrů.
S manželkou Antonií, rozenou Hendlovou (1876 v Berouně – 1904), se kterou se oženil v roce 1898, měl dceru Jiřinu, po smrti manželky se v roce 1907 oženil podruhé s Marií Seemanovou (1884 – 1964). Z tohoto manželství měl děti Marii, Vladimíra a Janu.
Jeho pražské adresy: Na Bělidle 23 (1902), Zborovská 26 (1905), od roku 1906 bydleli v Diezenhoferových sadech 1117/6.
Projektoval mnoho veřejných i soukromých budov. Většina z nich mu byla svěřena na základě soutěžních návrhů poctěných ve veřejných soutěžích prvními cenami – záložny v Přerově a Hořovicích, (1893 a 1894), sokolovna ve Dvoře Králové (1894), roku 1895 navrhoval některé pavilony na Národopisné výstavě českoslovanské, s Karlem Hugem Kepkou v roce 1896 projektovali malostranskou sokolovnu (U Lanové dráhy 609/3), postavenou rok poté hradčanským stavitelem Františkem Šafaříkem.
V roce 1898 stavěl zedník z Klenče Jakub Knopf kapli sv. Jakuba v Postřekově (okres Domažlice),
roku 1898 se úspěšně zúčastnil soutěže na Měšťanskou besedu v Plzni.
Roku 1900 vytvořil návrhy na okresní soud a smíchovský okresní dům.
V roce 1902 plánoval dvojdům na nároží Sokolovské třídy a Šaldovy 466-67 (realizace 1905).
Roku 1903 vypracoval návrh vinohradského divadla (realizace 1905-07), také České obchodní školy v Českých Budějovicích, LP 1905 nakreslil pseudogotický hřbitovní kostel sv. Havla v Horních Stakorách u Mladé Boleslavi. V tom čase už se připravovala stavba Národního domu (později Domu Kováků) a smíchovské tržnice na náměstí 14. října (dokončeno 1908).
V letech 1911 podle jeho plánů vyrostly u Kramářovy rezidence vily stavitele Ladislava Myslíka (Na Baště sv. Tomáše 225/1) a vedlejší č. 3 vrchního inženýra Kohouta.
Před válkou projektoval také Městské divadlo a hotel U beránka v Náchodě, ještě roku 1914 se s Františkem Roithem zúčastnil soutěže na divadlo v Brně.
V období 1912 – 1925 se zabýval rekonstrukcí bývalého cisterciáckého konventu na Zbraslavi.
Po válce pracoval na zámku v Komořanech (obytné části a věže), dvou koloniích v Modřanech a
zahradním městě v Točné u Zbraslavi – to se realizovalo jen zčásti.
Roku 1927 ještě získal druhé místo v soutěži na přemostění nuselského údolí (spolupráce bří. Vyhnálků).
Zemřel v Praze 29. prosince 1954, je pohřben na pražských Malvazinkách (odd. UI, č. hrobu 61).
Zdroje: Pavel Vlček, Jiří Hilmera, Encyklopedie architektů, stavitelů… 2004; Jan E. Koula, Lidové noviny, 1938; Jan E. Svoboda, Staletá Praha 1/2012
