Vojenský význam nákladného barokního opevnění byl poněkud sporný díky možnosti ostřelování města z okolních vrchů, jak se prokázalo již roku 1741 za válek o rakouské dědictví.
6. května 1757, po porážce rakouské armády v bitvě u Štěrbohol v rámci Sedmileté války, následovalo pruského obléhání Prahy, které však narozdíl od okupace předešlé nebylo úspěšné a po porážce u Kolína 20. června Prusové odtáhli zpátky do Saska.
V roce 1866 císař František Josef I., vida faktickou zbytečnost opevnění, dal příkaz ho darovat Praze, ta ovšem měla na své náklady šance rozbořit a ještě vykoupit od eráru pozemky pod nimi, kolem čehož byli ještě dlouhé tahanice. V červenci 1874 se na Florenci skutečně začaly bořit první hradby.
Zahradní restaurace, kam chodily stovky Pražanů (kteří nedošli do Stromovky)
Na severní výspě na Hradčanech však zůstaly zachovány části fortifikace a dokonce brána z roku 1721 zvaná Bruská, dnes Písecká.
Ještě předtím, v 60. letech, byla na baště sv. Ludmily postavena na vojenský reverz zahradní restaurace Panoráma. K podniku patřila budova, která podle plánu z roku 1884 stála zhruba v místech dnešního domu v Mickiwiczově ulici číslo 11.
„Před hostincem, mezi stromy (kaštany – pozn. f.) bylo rozestavěno mnoho stolů, které za pěkných dnů letních byly prostřeny bílými a pestrými ubrusy a vábily k posezení,“ vzpomínal spisovatel Ignát Hermann počátkem 20. let.
Méně veselo tu bylo v zimě, kdy pár starousedlíků mohlo si tu zahrát kuželky nebo karty.
Na počátku 20. století vojenský erár potřeboval peníze, tak prodal hradby pražské obci za čtyři miliony korun.
„Majetníci budov na nich na vojenský revers postavených dostali ovšem od obce výpověď a rozkaz ke zbourání,“ líčí Hermann konec slavného výletního hostince.
Na baště sv. Tomáše stavěl šlechtic a švagr Zdeňka Nejedlého v jedné osobě
Na baštách sv. Jiří, sv. Ludmily a sv. Tomáše vyrostly pak pěkné domky, krásná je hned první vilka od Letenských sadů, vila na roku Gogolovy a bašty sv. Tomáše. Je to první práce profesora Aloise Čenského (1868 v Berouně – 1954 v Praze) v duchu geometrické moderny, do té doby akcentoval jen českou novorenesanci. Také druhý dům na baště sv. Tomáše č. 3 je prací jeho a stavitele Ladislava Myslíka, z let 1911; ostatně všechny domy vyrostly tu právě v období let 1910 až 1913.
Hned další dům číslo 5 je skutečnou lahůdkou – vlastní vila Rudolfa Stockara (1886 v Doloplazech, okr. Olomouc – 1957 v Praze). Rudolf Stockar byl český architekt a designér. Před rokem 1918 používal příjmení Stockar von Bernkopf, Stockar-Bernkopf nebo Stockar z Bernkopfů. Byl žákem Jana Kouly a mimochodm švagrem Zdeňka Nejedlého. Dodnes nám po něm zůstala nová budova děkanství v Uhříněvsi, vila Františky Lipčíkové v Olomouci, jedna mála kubistických staveb na Moravě, nebo dům „U bílé koule“ v malostranském Úvoze 5.
Na domě č. 9 nalezneme pomníček Henrietty Mayerové, která byla během povstání 5. května 1945 zastřelena Němkou, snad manželkou velitele Wemachtu.
Kde se vzala rodačka z Jarnacu na hradčanské baště?
V dubnu 1918 vznikl v Jarnacu 22. československý střelecký pluk. Důstojník Anton Mayer se v pekařství na náměstí place de l’Eglise v Jarnacu seznámil s mladou a pěknou prodavačkou Henriette Violonovou. Po demobilizaci ji odvezl do Československa, kde naučila francouzskému jazyku více než 700 žáků. Henrietta dostala po smrti vojenské vyznamenání a v Jarnacu nese jedno nové náměstí jméno Henriette Violon.
František Schlaffer – stavitel vilek, škol i vodárenských věží
Vedlejší číslo 11 je dílo Františka Schlaffera, on je autorem patrně nejvýraznějších domů na baštách. Krom tohoto je to ještě vilka přes ulici na baště svaté Ludmily číslo 9, která je ozdobena kolorovanými sgrafitti alšovského stylu. Tři obrazy vojáků z války prusko-rakouské a v oválném věnci nápis „Na baště 1757“ upomínající už v úvodu zmíněný konflikt, kdy Prusové Prahu sice nedobyli, ale zle poškodili sv. Víta a kostel na Karlově, pobořili dělovými koulemi a granáty bezmála devět stovek domů (což byla bratru čtvrtina prahy) a způsobili mimo jiné to, že Pražané museli ve městě vytrhat dlažbu, aby se vypálené střely koule po ní neodrážely.
Architekt a stavitel František Schlaffer (1855 v Poděbradech – 1924) absolvoval pražské české techniky, stavitelskou koncesi získal 1886 (sedm let po studiích) na Starém Městě (Karlova 5). Postavil mj. Suchardovu (starou) vilu v Bubenči vodárenské věže na Letné (s Karlem Hübschmannem, podle projektu Jindřicha Fialky) a libeňský vodojem Mazanka, Dům U Šturmů ve Skořepce, přestavěl (dle projektu Bedřicha Ohmanna) Dietrichsteinský (Walterův) palác ve Voršilské 12, Dům U Malířů (U zlaté studeně 3 na Malé straně), s Josefem Fantou a Čeňkem Gregorem se podílel na stavbě domu Hlaholu na nábřeží, stavěl též nedaleký dům lobbisty Marka Dalíka Na valech 14 na Hradčanech, dnes zbořenou mostárnu firmy Ruston ve Švábkách, mimo Prahu třeba gymnázium v Berouně.
Dům na bašt sv. Ludmily nesoucí číslo 13 je pěknou prací z pera architekta Emila Králíčka (1877 v Havlíčkově Brodě – 1930 v Praze), který proslul svými nedalekými vilami kolem bubenečské Zátorky. Nad vchodem najdeme působivý reliéf tří havranů .
Bašta svatého Jiří: měl tu bydlet Václav Klaus
Pěkná je i bašta sv. Jiří, ostatně tu svého času starosta Prahy 6 Pavel Bém nabízel nezištně 5+1 prezidentu Klausovi. Žel je to již dávno a nevím přesně, o který dům šlo.
Zato víme přesně, že v domě č. 3, díle architektů Theodora Petřík a Kamila Roštíka, bydlel generál Viktor Hoppe (1874 v Brně – 1962 v Praze). Jakožto důvěrník vrchního Sokola Josefa Scheinera se v roce 1918 stal spolupracovníkem vojenské sekce Maffie. V říjnu 1918 zajistil předání zemského vojenského velitelství Národnímu výboru. V kritických dnech před 28. říjnem 1918 nechal zatknout všechny rakouské důstojníky na velitelství v Praze a zrušil přímé telegrafické a telefonické spojení s Vídni. Tím zabránil vyhlášení stanného práva a krveprolití a zasloužil se o nekrvavý vojenský převrat. V letech 1922–1928 byl po Guthovi – Jarkovském ceremoniářem prezidenta Masaryka.
Ve vedlejší pětce (Josef Vaňha, stejně jako č. 7) bydlel zase Jan Malypetr (1873 v Klobukách, okr. Kladno – 1947 ve Slaném), v letech 1932–1935 předseda československé vlády.
Dům ovšem nechal postavit František Matějovský (1874 v Načeradci, okr. Benešov – 1950 v Praze), herec Národního divadla, kde byl třiatřicet let v angažmá. Dnešnímu filmovému pamětníku ho lze připomenout jedině rolí Jana Čapka ze Sán v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z Dubé.
Druhý dům, číslo 7, zase nechal vystavět sochař a medailér Jaromír Mára (1891 v Praze – ?), který jej také ozdobil plastikou svatého Jiří.
To vše a ještě více můžete vidět ve středu s průvodkyní PIS Jarmilou Škochovou, vycházka začíná v 16.30 u Bílkovy vily v Mickiewiczově ulici na Hradčanech.
