Alžběta II. zvládla se ctí většinu krizí monarchie, míní historici

10.9.2022
Doris Drienová

Královna Alžběta II. pomáhala scelovat často rozporuplnou politickou scénu a byla zásadním symbolem Spojeného království. Druhá „alžbětinská éra“ byla synonymem pro modernizaci a demokratizaci Velké Británie i dále trvajícího Commonwealthu, napsal historik Jindřich Dejmek v reakci na úmrtí panovnice. Podle historika a politologa Jana Květiny královna zvládla většinu krizových situací monarchie se ctí a i řada odpůrců roajalismu uznávala její státnické kvality.

Dejmek označil úmrtí královny za pomyslný mezník. I když byla Alžběta II. přísně konstituční panovnice, zasahovala podle historika v některých momentech až překvapivě do politického vývoje. „Přičemž nejméně ve dvou případech svého dlouhého vládnutí v roce 1957 a znovu v roce 1963, přímo ovlivnila i nominaci nových premiérů. V roce 1957 Harolda Macmillana, který byl takřka personifikací tradičního konzervativního establishmentu,“ podotkl Dejmek.

Důležitý byl podle Dejmka i Alžbětin vklad do pokračující přeměny někdejšího impéria do reálného Commonwealthu. „Ani zde přitom její role nebyla jen symbolická,“ zdůraznil historik. „Postačí připomenout její kritiku odporného apartheidního režimu v Jihoafrické republice a její v té době skrývaný konflikt s premiérkou (Margaret) Thatcherovou, která odmítala v OSN schválené sankce proti pretorijskému režimu, nebo její kritiku americké invaze na Grenadu, tedy státu Commonwealthu, v roce 1983,“ popsal Dejmek.

Dejmek také uvedl, že ač byly Alžběta II. a její dvůr občas kritizovány za „strnulost“, je zřejmé, že zůstala po dobu své vlády zásadním symbolem Spojeného království. „A v neposlední řadě i určitým jednotícím prvkem, který napomáhal scelovat jinak často rozporuplnou politickou scénu. Stejně tak důležitým symbolem královna do konce zůstala pro celý Commonwealth, o jehož popularitě zvláště v mimoevropských oblastech svědčí i skutečnost, že se od 90. let staly jeho členy i ‚neanglicky‘ mluvící země,“ dodal historik. „V tomto smyslu, mimo jiné, zůstane druhá ‚alžbětinská éra‘ i určitým synonymem pro modernizaci a demokratizaci nejen samotné Británie, ale i dále trvajícího Commonweathu,“ konstatoval badatel.

Také Květina připomněl, že Alžběta II. vládla v turbulentní době. Poznamenal, že druhá polovina 20. století byla hlubokou krizí tradičních dynastických principů a královna se záhy po nástupu na trůn musela vyrovnat s výraznou proměnou britské společnosti směrem k masové kultuře, medializaci politiky i k nárůstu kritiky dědičných, a tudíž v mnoha ohledech nedemokratických mechanismů.

„Vezmeme-li v potaz, že sama Alžběta začala být na roli nástupkyně připravována poměrně nečekaně, poté co se její otec stal králem v důsledku abdikace Eduarda VIII., je třeba konstatovat, že královna během své dlouhé éry zvládla většinu krizových situací monarchie se ctí,“ napsal Květina. „Pokud bychom měli z desítek politických, diplomatických či ekonomických krizí zdůraznit jednu, byla by to pravděpodobně skutečnost, že se Velké Británii podařilo ustát náročný proces dekolonizace a faktické likvidace impéria po druhé světové válce, k čemuž Alžběta výrazně přispěla vybudováním své autority v rámci zemí Commonwealthu,“ popsal badatel.

Květina také míní, že královna dokázala zastávat a ztělesňovat principy, které vyžaduje doktrína monarchismu v měnících se podmínkách moderního a postmoderního světa. „Tedy uchování určité aureoly tajemného, jež se nicméně nebrání kontaktu se ‚svým lidem‘ a jež zachovává přísně nadstranické státnické postoje po celou dobu své vlády. I proto se Alžběta stala nejen symbolem Velké Británie 20. století, ale i jakousi demonstrací přesvědčení, že monarchická forma vlády nemusí patřit do ‚starého železa‘ a může být legitimním vyzyvatelem pro republikánská zřízení,“ dodal Květina. I řada odpůrců roajalismu uznávala Alžbětiny státnické kvality.

Zdroj: ČTK



Nepřehlédněte