Míra smutku, která po odchodu teprve devětadvacetileté Aničky Slováčkové zaplavila Česko, je opravdu nebývalá. A také to hodně vypovídá o nás samotných.
Na rozdíl od mnohých dalších tisíců lidí, kteří umírají na světě každý den, měla Anička dost času se na svůj odchod připravit. Uspořádat si priority. Docenit význam zdraví, času nebo vztahů s těmi, které máme rádi, na čemž nakonec záleží nejvíc.
A o to, co si uvědomila, se pak dělila s ostatními. Ve spojení s jejím příběhem, kdy opakovaně doslova „utíkala hrobníkovi z lopaty“, a její křehkou krásou na mnohé působila jako anděl. Anděl, který všem připomínal, na co se tak často zapomíná – že některé věci jsou opravdu důležitější než druhé. A svými malými vítězstvími vlévala do žil novou naději těm, kdo bojují se stejnou nemocí, i jejich rodinným příslušníkům.
Proto se dotkla tolika srdcí. A proto se teď k jejímu odchodu vyjadřuje kde kdo, přestože se s ní třeba ani nikdy v životě nesetkal. Díky zvláštní propojenosti prostřednictvím médií, které vstupují do života celebrit i „obyčejných lidí“, mnozí z nás Aničce drželi palce a obdivovali ji za to, jak se statečně se pere s rakovinou, jako by byla součástí naší rodiny.
Drsná realita života je taková, že jednou umřeme každý. Ne každý ale dostane od osudu tolik času, aby se na svůj odchod připravil a stihl se smířit se vším, co bude opouštět. Myslím, že Aničku, jestli se na nás odněkud dívá a možná překvapeně sleduje, kolik lidí ji oplakává, by nejvíc potěšilo, kdybychom si dokázali vzít z jejího odkazu co nejvíc a žili hlavně přítomností. Tak, jak se to díky rakovině naučila ona.
