Rám obrazu je novodobý, maximálně sto let starý, a rozhodně nepomůže při určování stáří. Existuje vůbec nějaké řešení? Ano. Je uschováno v obrazu samém. V těch bílých mračnech, na kterých si dávný malíř dal opravdu záležet. Nyní trochu vědy. Už od starověku byla známa bílá barva, olovnatá běloba. Existuje ještě olověná běloba, o té bude řeč později. Ta olovnatá je zásaditý uhličitan olovnatý, česky mu říkáme plavajz. Z německého slova bleiweis. Běloba s vynikající krycí schopností, ještě z doby, kdy nikdo otravy olovem neřešil. Teprve moderní doba vyřadila tuto jedovatou látku z bytů použitím běloby baryové a titanové. Pokud se vám nyní vybaví jeden z dílů seriálu Hříšní lidé města pražského, s názvem Lady Macbeth z Vinohrad, tak to je přesně ono.
Olovo na naší planetě je konečným produktem přirozeného rozpadu uranu či thoria. Obsahuje několik izotopů v různém poměru, který se však časem mění. Postačí tedy odebrat vzorek z malby, porovnat se srovnávacím vzorkem a stáří máme stanoveno. Celá zkouška je pochopitelně daleko složitější, ale princip jistě stačí. V dnešních časech se tato běloba používá při restaurování obrazů, protože má sikativní účinky. To znamená, že urychluje zasychání olejové malby, která se tak může rychle vrátit na původní místo. Nehodí se pro opravu fresek, protože reaguje s omítkou.
Ač se to nezdá, nejohroženější figurou každého cirkusu nebyl krotitel šelem, ani artista na létající hrazdě, ale klaun, a to ještě hluboko ve dvacátém století. Příčinou bylo jeho každodenní líčení tváře, tentokrát olověnou bělobou, což je síran olovnatý. Mnohem zákeřnější než ta olovnatá, která nám pomohla určit stáří obrazu. Tato látka po smíchání s olejem nevysychá, naopak. Tvoří vynikající mast, preparát, kterým se líčili nejen klauni, ale i herci na jevišti. Dlouhodobé, letité ukládání olova v těle bylo zdrojem mnoha nemocí i postižení.
Zdroj: anorganická chemie, Lady Macbeth z Vinohrad
