Alexandr Ivanovič Oparin (2. března 1894 – 21. dubna 1980) roku 1922 definoval a roku 1924 publikoval tzv. hypotézu koacervátů – teorii postupného vzniku života na Zemi tím způsobem, že z anorganických látek v určitých podmínkách mohou vznikat živé buňky, jednobuněčné organismy, které se pak dále vyvíjejí.
Podle Oparina před mnoha miliony let v lagunách dávných moří, kde už se objevily bílkovinné a uhličité látky, vznikly jejich sloučením rosolovité, polokapalné chomáčky, drobounké kapky, které se ostře odlišovaly od okolního prostředí – byly to koacerváty. Koacervátní kapka se měnila podle toho, jak na ni působilo vnější prostředí, tj. voda moře okolo ní obsahující rozmanité rozpuštěné soli.
Vlivem různých sil mohou koacerváty lehko zahynout. To se stalo miliardám miliard koacervátních kapek. Avšak u některých kapek bylo jejich vnitřní složení stálejší. Takové přeživší kapky pohlcovaly z vody chemické sloučeniny a rostly. Když jejich růst dostoupil určitých hranic, koacervát se začal dělit na části a každá existovala dál už sama o sobě.
Takový byl pravzor rozmnožování. Jakmile vznikla složitá hmota, stávala se vlivem okolního prostředí stále citlivější k proměnám a nepřetržitě se vyvíjela. V roce 1952 byl proveden experiment, který měl tuto teorii ověřit. V aparatuře namodelovali vědci Stanley Miller a Harold Urey podmínky archaické Země a zkoumali, zda se vytvoří organické molekuly. Experiment byl sice částečně úspěšný, později však byla celá teorie opuštěna. Především proto, že neumí vysvětlit vznik genetického kódu, tj. DNA.
Přesto byl v Sovětském svaz A. I. Oparin považován za úspěšného vědce a stal se nositelem titulů Hrdina socialistické práce (1969), laureátem Leninovy ceny (1974), držitelem Lomonosovovy zlaté medaile (1979) za výjimečné úspěchy v biochemii a získal celkem i pět Leninových řádů.
