Mnohé hospodářské usedlosti v pražském Břevnově už vzaly za své – Liborka, Závěrka, Malovanka, Malá Kajetánka. Petynka neboli Vincentinum živoří a její další osud je nahnutý. A jiné vyrostly do krásy – Kajetánka, Ladronka, Spiritka nebo Šlajferka.
Šlajferka – někdy Schleiferka nebo Šleiferka – byla usedlostí významnou. Nese jméno po rodině Filipa Adolfa Schleicherta, která ji vlastnila v 18. století. Historie tohoto objektu je však mnohem starší. Nejméně od 14. století patřily pozemky usedlosti klášteru svatého Jiří na Pražském hradě. Pak to bylo s vlastnictvím poněkud komplikované – prvním doloženým majitelem zahrady je Mikuláš Vopřetický a jeho dědicové, kterému pozemky patřily v 16. století. Ovšem roku 1607 se zahrada, vinice, pole a louka vrátila jako odúmrť klášteru. Majetek se však podařilo získat zpět Vopřetického manželce Martě a ta ho převedla na svého druhého manžela Adama Schleicherta. Po něm nese usedlost, byť v upravené podobě, jméno.
Usedlost měla nelehký osud – během třicetileté války byla zpustošena. Do konce 17. století ji nový majitel obnovil, dvůr se v té době dostal mimo vlastnictví původní rodiny. Zpět ho vyženil Filip Adolf Schleichert a v držení rodiny zůstal do roku 1787. V roce 1806 koupil usedlost a sousední Petynku František hrabě von Sickingen a oba dvory spojil. Později se majitelé opět rychle střídali, usedlosti se rozdělily a Šlajferka se na čas spojila i se sousední Malovankou.
V roce 1922 – přesně 22. dubna – koupila usedlost Kongregace školských sester řádu sv. Františka a uskutečnila rozsáhlou přestavbu budov pro účely výuky a ubytování kongregačního gymnázia. Za okupace byl klášter sestrám zabaven a sídlila zde německá posádka. Tehdy byly sestry přesunuty do sousední Alemanky.
V roce 1951 se ve Šlajferce usídlil Obvodní národní výbor Prahy 5 (do roku 1949 Prahy XVIII). V červenci 1960 byly Prahy 5 a 6 sloučeny v Prahu 6 a radnice se pak odstěhovala na aktuální adresu do Bubenče. Pak tu byla Lidová škola umění, kde byl autor článku mučen hrou na zobcovou flétnu, ve velkém sále se promítaly filmy pro školy.
Dvoupatrová budova ve tvaru písmene U se v průběhu staletí měnila. Jádro v klasicistním stylu pochází z roku 1840. K dalším úpravám došlo o necelých sto let později, když objekt koupila Kongregace školských sester řádu sv. Františka. Ta usedlost zvýšila o druhé patro a podkroví a na severu na místě hospodářských budov nechala postavit nové křídlo s kaplí Panny Marie Andělské – byla vysvěcena v roce 1925. (Zasvěcení Panně Marii Andělské má důvod v jedné z prvních františkánských kaplí v Porciunkuli. Právě v Porciunkuli zemřel svatý František a má zde svůj původ františkánský řád.)
Poválečné časy ale kapli ale nepřály. Oltář z ní se přestěhoval do kostela sv. Fabiána a Šebestiána v Liboci a místo bohoslužeb se tady konaly zcela jiné akce – vznikla tu kulturní síň, Československá televize a Supraphon zde měly nahrávací studio. Proto z kaple zmizel nejen oltář, ale i ostatní sochy a stěny pokryly desky tlumící zvuk. Když televize přesunula nahrávací studio na Kavčí Hory, kaple se proměnila v koncertní sál Klubu Na Petynce. Také proto si někteří pletou usedlost Šlajferku s Petynkou, která je od ní vzdálená pár set metrů západně. Po roce 1989 byl objekt vrácen řádu Kongregace školských sester a slouží jako charitní dům, naleznete zde i ubytování vysokoškolaček, a kromě jiného tady sídlí také Institut františkánských studií.
Už pět let je ozdobou zahrady Šlajferky socha svatého Františka z Assisi a vlka z Gubbia od Vladimíra Matouška. Proč právě svatý František a vlk? Legenda vypráví, že když František pobýval v kraji Gubbio, řádil zde převeliký hrozný a divoký vlk, který požíral nejen zvířata, ale i lidi. Všichni proto chodili ozbrojení a báli se opouštět město. Františkovi se jich zželelo, proto se vydal k místu, kde byl vlk naposledy spatřen. Vlk se proti Františkovi zjevil s otevřenou tlamou. Když se k němu přibližoval, František nad ním udělal znamení kříže a řekl mu: Pojď sem, bratře vlku, jménem Kristovým ti poroučím, abys nečinil zlé ani mě, ani nikomu jinému. Vlk zavřel tlamu, přišel krotce k Františkovi a ulehl mu k nohám.
Ke Šlajferce náležel poměrně velký pozemek. Bylo tu zahradnictví, domek, hospodářské budovy, a vila Alemanka.
Tu si v roce 1906 nechat postavit c.k. rytmistr Emil von Aleman, přesněji Emilian Karel Vilím von Alemann. Narodil se 30. ledna 1863 v Příbrami č. 98. Od roku 1887 působil jako poručík známého 28. pěšího pluku (od 1890 nadporučík), v dubnu 1893 byl převelen do Čáslavi. Během služby se tam seznámil s Emilií Pistoriusovou, rozenou Slavíkovu (1870 – 1918), vzali se v červnu 1895. Emilie měla dvě děti z prvního manželství, spolu měli Karla (narozen 1896 v Josefově) a Marii (1898 v Čáslavi). Později byl Emil přeložen k 8. zeměbraneckém pluku, sídlícímu na pražském Pohořelci. V letech 1907 – 1910 sloužil Emil v Haliči ve Stryji, pak byl – už jako major – přeložen k 10. zeměbraneckému pluku v Mladé Boleslavi. Tady 13. července 1913 podlehl zánětu ledvin. Pohřben byl u dělící zdi břevnovského hřbitova, později sem přibyla jeho choť a děti, hrob je dodnes udržován díky Emilově pravnučce Veronice, výtvarnici přebývající v Kanadě.
Emil von Aleman byl synem Kristiána Ladislava Alemanna (1818 – 1866), lékaře a politika. Po promoci v roce 1844 tento pracoval v pražské všeobecné nemocnici, od roku 1854 byl městským chirurgem v Příbrami, také obecním lékařem na Březových Horách, později ředitelem nemocnice. V letech 1864 – 1866 byl starostou Příbrami.
Bratrem Emila byl Max rytíř z Alemannů (19/9 1858 v Příbrami č. 98 – 11/12 1920), právník a politik, starosta Příbrami v letech 1909 až 1918. Max i jeho otec Kristián byli známi jako vznětlivé povahy, cholerici. Oba si také drželi byty v Praze, Max v Novém Městě v Řeznické 656/14, Kristián byl napsán na policejní přihlášce – spolu se svým otcem Kristiánem (1780 – 1843), c.k. setníkem, na adresách Bartolomějská 307/7, Ve Smečkách 592/22 (to už byl ale Kristián starší mrtev).
Ale zpět k Alemance – po válce tu krátce byla vysokoškolská kolej (vlastně stejně tak před válkou), v 50. letech shořela ikonická věž budovy a už nebyla obnovena. Dnes tu sídlí Psychoterapeutická Poradna na Petynce.
Kolem Alemanky tekly dva potůčky a vtékaly tu do Brusnice, ten západnější můžete vytušit na fotografii v naší galerii – pramenil u druhé poutní kapličky na Liborce. Východnější potůček se dral na povrch zas u té první kapličky u hospody U zelené brány (U Vonásků), pak tekl ulicí Na Malovance dolů kolem Malovanky k Panenské – cestička, která ho lemovala, tvořila a i dnes, když už z větší části neexistuje, tvoří katastrální hranici mezi Břevnovem a Střešovicemi.
Zdroje: Šestka, AHMP, NAČR, Jan Císař – Břevnovan
