Řeč je o herečce stříbrného plátna, která doslova oplývala krásou a na svou dobu se ji nebála ukazovat. Svůj půvab ovšem předvedla více v zahraničí než divákům doma. Proč tedy nedosáhla výrazného úspěchu i u domácího publika?
Přestože se narodila v Čechách, známá je více zahraničním divákům. V českém filmu hrála jen jednou, a byl to právě asi její největší trhák. Dnes už si na ni příliš filmových diváků nevzpomene.
Hana Smékalová, kterou poznal filmový svět pod jménem Florence Marlyová, se narodila 2. června 1918 v Obrnicích u Mostu. Už její narození je zahaleno rouškou tajemství, některé zdroje totiž uvádí, že se narodila až 2. července 1919. Také místo narození bývá zpochybňováno, někdy se uvádí i Brno či oblast Olomoucka.
V každém případě své vlohy pěstovala už od malička. Nejdříve se chtěla stát operní zpěvačkou, soukromě studovala u pražských operních pěvců. Z důvodu vady hlasivek se však rozhodla pro studium umění, literatury a filozofie na Sorbonně v Paříži. Toto rozhodnutí pak ovlivnilo nejen její budoucí kariéru, ale i celý život.
Sladká Paříž a další cesty
Ve Francii se seznámila s filmovým režisérem Pierrem Chenalem (1904-1990), za kterého se v roce 1938 provdala. Byl to on, kdo jí otevřel cestu do francouzských ateliérů. V Chenalových filmech si zahrála paní de Gordon (Alibi, Křivé svědectví), Emmu Pontier (Lafarge) aj. Publikum si takřka hned získala svou zvláštní krásou, ostrými rysy v obličeji, hustými černými vlasy, uhrančivým pohledem i dalšími aspekty. Ačkoliv byla Češka, hodila se tak svým typem spíše do oblastí jižní Evropy.
V červnu 1940 s manželem uprchla do Argentiny, aby unikli blížícímu se nacismu z Německa. V Argentině pak prožili celou válku a ztvárnila tam několik dalších rolí. V roce 1946 se manželé vrátili zpět do Francie a Florence si zahrála Hildu Garosi v Clémentově dramatu Krysy (1947).
Na skok doma a hned titulní role
Její krátké návštěvy v Československu pak hbitě využil režisér Otakar Vávra, který ji obsadil do titulní ženské role zhýčkané princezny Vilemíny v dramatu Krakatit (1948) podle stejnojmenného románu Karla Čapka. Tuto svou roli vnímala spíše symbolicky, což dokládá i fakt, že svůj honorář 100.000 dolarů věnovala svým přátelům a příbuzným v tehdejším Československu. Dobová kritika však na její adresu nešetřila ostrých slov, která byla ale často motivována spíše politickými a ideologickými motivy.
Po dokončení tohoto filmu získala Florence smlouvu s americkou společností Paramount a odjela do Hollywoodu. Natáčela (Sealed Verdict, Tokyo Joe, Tokyo File 212 nebo Gobs and Gal) a cestovala, roku 1952 jí nebylo obnoveno americké vízum a byla zapsána na černou listinu za údajné sympatizování s komunisty.
S herečky hraběnkou
V roce 1955 se rozvedla s Pierrem Chenalem a stala se hraběnkou, když si na několik let vzala starého rakouského hraběte Adolfa Degenharta von Wurmbrand – Stuppach (1893 – 1965). V polovině 50. let cestovala, žila v Chile a v Mexiku, znovu natáčela filmy s Chenalem, nakonec bylo její jméno očištěno a mohla se opět vrátit do USA (jednalo se o záměnu se zpěvačkou Annou Marly).
V USA pak výrazně spolupracovala i s americkou televizí a jejími seriály. Krátce před koncem své kariéry se rozhodla zkusit v kinematografii i jiné profese. U krátkého snímku Space Boy (1973) pracovala nejen jako hlavní herečka, ale též jako zpěvačka, scenáristka, autorka hudby a textu písní. Snímek se mimo jiné promítal na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, kde byl zařazen do soutěže krátkých filmů.
Skandály i drogy
Pozdější kariéru Florence Marlyové provázely i některé skandály, jako například soud a následný trest kvůli přechovávání a držení zakázaných omamných látek. Po zbytek života se usadila v Kalifornii a dožila v ústraní. Florence Marlyová zemřela na srdeční infarkt 9. listopadu 1978 jako už zapomenutá hvězda, ve věku šedesáti let.
Zdroj:
ČSFD
BAŤKOVÁ, Šárka; HAINCOVÁ, Jitka; LUKEŠOVÁ, Hana; SLÁMOVÁ, Lenka. Ženy & Frauen: Inspirativní ženy Ústeckého kraje. Ústí nad Labem: Knihovna Ústeckého kraje, 2024
