mapa regionů
zavřít mapu
„Vzdělání je ta nejsilnější zbraň, kterou lze změnit svět,“ prohlásil kdysi Nelson Mandela, bojovník proti apartheidu. Podobných citátů najdeme v historii i současnosti spoustu, osobnosti z celého světa se shodují v tom, že vzdělání je silnou zbraní proti chudobě, ale i nenávisti a neporozumění.
V českých zemích je vzdělání a školství tradičně stavěno na hodně vysoký piedestal. Obvykle se za „zakladatelku“ veřejného školství považuje Marie Terezie, historické prameny ale dokazují, že školy u nás existovaly už v devátém století – na Velké Moravě i v Bořivojově Českém knížectví. Byly to školy elementární i vyšší, učilo se tam čtení a psaní, ale i předměty, připravující žáky na kněžské povolání. Z desátého století je známá škola na hradě Budči. O století později už v českých zemích působila celá řada církevních škol, první doložená světská byla založená v roce 1270 v Praze.Už ve 14. století ale fungovala hustá síť škol nejen ve městech, ale i na vesnicích. Překvapivě je ale neprovozovala církev, ale většinou lidé sami, pak obce a města a teprve poté církev. Chlapci navštěvovali školu od sedmi let, učili se základy psaní, čtení a počítání.
První dívčí třídy přidružené ke chlapeckým školám jsou v Čechách doložené až v polovině 16. století. V Táboře ale smíšené školy fungovaly již o století dříve v 15. století. Na Starém Městě pražském v polovině 16. století existovalo osm partikulárních škol (byly něco jako dnešní gymnázia), což bylo naprosto mimořádné – ve srovnatelných evropských městech se tehdy našly sotva dvě podobné školy. Síť škol v českých zemích tak byla jednou z nejhustších v celé Evropě. Martin Luther dával české školství za vzor celé Svaté říši římské.
Od poloviny 15. století školství procházelo výrazným odklonem od náboženského vlivu a naopak příklonem k postupnému zesvětštění. Překvapivé v této souvislosti je, že Jan Viklef, Jan Hus, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Jakoubek ze Stříbra, Mikuláš z Drážďan a další významní husité a ze začátku i členové Jednoty bratrské dost razantně vystupovali proti vzdělávání a vzdělanosti. Významným přispěním ke vzdělanosti českého národa bylo v roce 1348 založení pražské univerzity, jedné z prvních univerzit vůbec. Systém školství a vzdělávání celé Evropy výrazně ovlivnil „učitel národů“ Jan Amos Komenský v šestnáctém století. Byl tvůrcem originální, filozoficky ukotvené pedagogické soustavy, zabýval se všeobecnou teorií výchovy, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám sepisoval originální učebnice. Už za jeho života byly velmi populární jeho jazykové příručky Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené, známé jako Brána jazyků otevřená) a Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech). Je považován za zakladatele moderní pedagogiky.
A konečně přichází ke slovu Marie Terezie: ta roku 1774 „zestátnila“ základní školství, podstatou její reformy bylo vybudování základních škol ve všech farních obcích. Někdy se uvádí, že zavedla také povinnou školní docházku, nic takového ale v dokumentu Všeobecný školní řád, který císařovna podepsala, nenajdeme. Novotou však bylo to, že zřizované školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale i dívkám – ty ale tou dobou a prakticky až do roku 1780 do škol nedocházely.
A jak vypadá dnešní české školství? Distanční výuka s přestávkami trvající už rok – a dosud nekončící – zřejmě vyústí v řadu změn. Učitelé byli nuceni ze dne na den změnit systém výuky, stanovovat nové priority, vytvářet nové systémy hodnocení. Žáci a studenti stejně náhle museli přejít na mnohem větší samostatnost, hledat vlastní přístupy, učit se větší zodpovědnosti. A možná největší překvapení čekalo na rodiče, často se, pokud jde o vzdělávání dětí, spoléhající zcela na školu a učitele. Možná poprvé za dobu školní docházky svých dětí posuzovali nejen objem školní látky, ale poprvé mohli přímo sledovat při práci nejen učitele, ale i své potomky.
Podle posledních průzkumů OECD Česko směřuje do vzdělávání kolem deseti procent veřejných výdajů, čímž se ve srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Výdaje na veřejné vzdělávání v Česku činily v roce 2016 zhruba 3,5 procenta HPD, průměr zemí OECD byl kolem pěti procent. Podle zprávy OECD Education at Glance měli vyučující v Česku v roce 2017 příjmy ve výši 61 procent průměrných výdělků ostatních vysokoškoláků, zatímco průměr zemí OECD činil 91 procent. Situace v ČR byla ze všech zemí OECD nejhorší. Citátem jsme začali, citátem skončíme: „Pamatuj si, že dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír,“ řekl v polovině minulého století Jan Masaryk.
