Eliška Junková se narodila jako Alžběta Pospíšilová 16. listopadu 1900 v Olomouci v rodině zámečnického mistra. Měla celkem sedm sourozenců, z nichž se dospělosti dožili jen čtyři. Jako šestnáctiletá nastoupila na místo úřednice do olomoucké pobočky Pražské úvěrové banky. Jejím nadřízeným byl o šest let starší automobilový nadšenec Čeněk Junek. Setkání se jim stalo osudovým, nejdříve propadla charismatické osobnosti svého šéfa a později i vůni benzinu.
Vzali se 24. června 1922. Během obřadu Alžběta změnila nejen příjmení, ale také křestní jméno. Alžběta se v cizích jazycích překládá jako Eli či Elza, a tak jí v cizině také často říkali. Z tohoto označení vzniklo české Eliška, a tak se z Alžběty Pospíšilové stala Eliška Junková.
Poté, co v jednadvaceti letech složila řidičskou zkoušku, objevila s manželem na automobilové výstavě značku Bugatti. Sama říkala, že to byla láska na první pohled.
Začala tvrdě trénovat a úspěch se záhy dostavil. Společně s manželem vyhráli svou třídu v roce 1923 na trati Zbraslav-Jíloviště. O rok později se dočkala sólového vystoupení a na trati Lochotín-Třemošná za sebou nechala celé startovní pole mužů.
V roce 1926 v desátém ročníku závodu Zbraslav-Jíloviště zajela absolutně v nejrychlejším čase, dokonce porazila i svého manžela, který závodil na výkonnějším stroji značky Bugatti a jako první žena na světě tak vyhrála mezinárodní závod v absolutní klasifikaci. V témže roce dojela druhá ve své třídě v tehdy nejtěžším závodě do švýcarského vrchu Klausenpass, což byl její první zahraniční závod. Když o rok později triumfovala na Velké ceně Německa na Nürburgringu, oslavil její úspěch Eduard Bass v Lidových novinách verši:
Pro německou Velkou cenu
stačilo nám vyslat ženu,
zvláště když je taková
jako paní Junková!
Ta když sedne k volantu,
rekordy jsou v čerchmantu!
V osmadvaceti letech se nechala přítelem Ettorem Bugattim přemluvit a zúčastnila se nejslavnějšího, ale také nejobtížnějšího závodu Targa Florio. I když dojela nešťastnou shodou okolností až pátá, stala se první ženou, která Targu dokončila. Elišku zbožňovala celá Sicílie a bouřlivé uvítání ji čekalo samozřejmě i v Praze.
O rok později ji potkává tragická životní rána. Její manžel Čeněk v jednom ze závodů Velké ceny Německa dostane na horkém asfaltu smyk a nárazem o skálu si roztříští lebku. Od té doby Eliška už nikdy nezávodí, ačkoliv přátelé a organizátoři ji nesčetněkrát přemlouvají. Věnuje se organizační práci v motoristickém sportu a podílí se na přípravách výstavby brněnského Masarykova okruhu. Ačkoliv je po skončení závodní kariéry ctěná a uznávaná, její žádosti o vycestování jsou opakovaně zamítány. Až v roce 1966 jí režim umožní vycestovat na vzpomínkovou jízdu závodu Targa Florio. V roce 1972 Eliška vydává knihu Má vzpomínka je Bugatti.
Po válce se provdá za motoristického novináře Ladislava Khase a vychová adoptivního syna Vladimíra.
Ti, kteří Elišku Junkovou osobně znali, o ní mluví nejen jako o velké závodnici, ale i o velké dámě a parádnici. Nikdy by prý nevyšla ani vyvenčit svého pejska Vituse, dokud si nebyla jistá, že jí to sluší. Vzpomínají na její neuvěřitelnou vitalitu a ztělesnění krásy života. Ještě ve svých 91 letech nasedla přes protesty lékařů do letadla a odletěla do USA na Bugatti sraz, aby se pozdravila se starými přáteli a pokochala se svojí milovanou značkou.
Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994 v Praze. Za své zásluhy získala titul Zasloužilá mistryně sportu a v roce 2019 jí Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy.
