Tento zvyk, jezdit na brůně, na Rakovnicku a Kladensku vznikl mimoděk z tradiční obchůzky zvyk chodit na Štědrý den po vsi s klibnou (maškarou koně, jak ji známe z masopustů) a s peruchtou zároveň. Brůna se od klibny liší tím, že Peruchta si sedl obkročmo na vidle (zvané také vejtřasky nebo podávky) otočené špicemi nahoru jako na koníka. Nahoře, na vidlicích, byla upevněna doma vyrobená koňská hlava s ušima z husích peroutek vycpaná hrachovinou. Jezdec na brůně se potom celý zahalil prostěradlem. pomoučnil si obličej a vesele „projížděl“ na koníku. Matky hrozily dětem, že pokud se nepostí na Štědrý den, na brůně přijede peruchta a rozpáře jim za trest břicho.
Další tradice „chození s brůnou“ se váže ke svátku tří králů a jejich příchodu do Betléma, kdy přinesli narozenému Ježíškovi dary. Jeden z nich, král Baltazar, přijel na velbloudu. Brůna se rovněž vyskytuje v masopustním průvodu. Zatímco brůna je však maškara určená pro jednoho člověka, maškaru klibny (kobyly) oblékají dva lidé.
Brůna však nemusí mít jen podobu koně. Může mít i podobu velblouda, jako připomínka toho, že jeden ze tří králů. Baltazar, přijel do Betléma k Jezulátku na velbloudu, ale také žirafy nebo kozy. Na Litoměřicku se brůna podobala beranu a vypadala pěkně strašidelně. Její hlava byla nasazena na dlouhém bidle, měla velké beraní rohy, z huby jí visel rudý jazyk a pohyblivá spodní čelist ovládaná pomocí provázku se otevírala a zavírala a tím brůna strašidelně cvakala zuby. Ve středu jejího zájmu byly zejména děti. Těm, které se nemodlily, vyhrožovala, že jim rozpáře břicho a vycpe ho hrachovinou (jako perchty). Na hodné děti byla milá a podarovala je drobným cukrovím. V této podobě chodila i v masopustním průvodu. (Zřejmě v duchu hesla, když už se to jednou vyrobilo, tak ať se to využije.)
Není přitom divu, že brůna má nejčastěji právě podobu koně. Dříve se kůň na venkově vyskytoval běžně, a to jako užitkové, nikoliv rekreační nebo sportovní zvíře. Touhou každého hospodáře bylo mít dobré koně, byla to jeho pýcha. Vzpomeňme si, jak často se objevuje v písních, jak lidových, tak uměle složených. A potom, koně si vždy rytíř, dragoun, mušketýr, kyrysník, hulán nebo husar považoval. Kůň byl dříve jediné zvíře, které umíralo s vojákem na válečném poli.
Významu a důležitosti koně odpovídá i množství pojmosloví, kterým se (s láskou) popisuje. Brůna přitom neznamená nic jiného, že jde o koně bílé barvy, bělouše. Dokládá to i toto starobylé proroctví: „A tu pojede (sv. Václav) po Karlově mostě, zakopne jeho brůna (bělouš) a vyrýpne kopytem z kamene Brůncvíkův meč. Ten je pevně a hluboko zazděn v Karlově mostě do pilíře. (Alois Jirásek, Staré pověsti české).
Bílá, díky prostěradlu, je i maškara brůny (klibny). Bílý kůň byl vždy pro svou barvu považovaná za výjimečného, posvátného bělouše známé ze staroslovanských obyčejů, kdy se podle jeho chování usuzovalo třeba na výsledek chystané bitvy. Bělouš je koněm vojevůdců a králů, jak pod sedlem, tak v zápřeži. Říká se, že „kdo nejel na bílém koni, nejel na žádném.“ A tak výjimečnost koně v tomto případě zdůrazňuje výjimečnost toho, koho nese, tedy peruchty.
Tradice výjimečnosti „bílého koně“ je tak silná, že mu podlehl i náš nejslavnější žokej Josef Váňa. Celý život si přál vyhrát Velkou pardubickou právě na běloušovi. Nikdy se mu to však podařilo.
