Klempera byla maškara, která chodila v Domažlicích a jejich okolí po domech týden po sv. Lucii, 19. nebo 20. prosince. Měla přes obličej nataženou kuklu a přes něj visel závoj. Zahalena byla do prostěradla a tak se jí říkalo larva. Klempera s sebou nosil necky pobité hřeby a kladivo. Vešel do místnosti, položil necky na zem a tloukl do hřebů zaražených do necek. Těm dětem, které byly zlobivé, vyhrožoval, že jim okuje (oková) nohy a zatluče do nich cvočky. Nadílka nebyla žádná, jen strašení dětí. Když děti zlobily, rodiče jim vyhrožovali, že na ně zavolají Klemperu.
Klovcové báby, v různých regionech také zvané Klovavé báby, Štědré báby, Śtuchavé báby nebo Vrtibáby, chodily v různé dny. Některé mezi Štědrým dnem a Novým rokem, jiné obcházely stavení o Štědrém večeru, v podvečer Silvestra a Tří králů. Klovcová bába přicházela za setmění a byl vidět jen její temný stín. A stín promluvil: „Jsem klovcová bába a mučím zlobivé děti.“ Někde stačilo, že se jen zjevila a napomínala, jinde trestala metlou. Postava Štědré báby byla zahalena do bílého prostěradla a na obličeji měla masku s dlouhým čapím nosem. Někdy tajně pokládala dárky za dveře, jindy dárky ráda přijímala.
Baby či babizny chodily na Štědrý večer a i před Novým rokem v okolí Benešov. Byly dvě, celé zahalené. V jedné ruce měly husí křídlo (peroutku) a v druhé kyblík s kolomazí. Předcházel je zvuk zvonku, a když přišly, tak spustily:“Modlete se“ nebo „Dejte holky nebo vdolky“. Kdo nechtěl dát dceru, dal raději vdolky. Dostávaly pohoštění, vdolky, hrách, vejce nebo drobné mince. Pokud jim nebylo vyhověno, pomazaly dům kolomazí, aby v noci věděly, kam si mají pro holku dojít (žádné veřejné osvětlení tehdy nebylo). Jejich koledování se nazývalo „Babí večer“.
Kališové byli postavy-koledníci, tedy ti co zpívali koledy nebo vykonávali nějakou činnost dům od domu za účelem získání dárku. Tito koledovali na Štědrý den ještě před východem slunce. Kališi chodili se zlatou nebo bílou peroutkou a oprašoval nábytek a všechny přítomné. Na sobě měli modrý kabát, červené kalhoty, bílé punčochy a střevíce. Na hlavě měli posazenou čepici ve tvaru cukrové homole s dlouhým pérem. Jiní měli na hlavě pozlacené korunky nebo čepice s kožíšky. Když vešli do světnice, pozdravili a začali zpívat koledu, která měla mnoho slok. Často navštěvovali pekařské krámy a „ometali“ peroutkou police, pulty, ošatky, nůši, koš, ale i majitele obchodu, pekařku a pekaře pro štěstí. Jako odměnu dostali něco zboží, které se tam prodávalo, nebo něco peněz.
Také rádi „provozovali“pro ně výhodný výměnný obchod. Dali někomu kamínek a na oplátku chtěli něco dobrého či cenného. V Praze bylo chození s kališem rozšířeno všeobecně, snad proto, že tu bylo více obchodů než na vsi. Kališové chodili nejen o Štědrém dnu, ale i jiné dny o Vánocích.
Podle Václva Krolmuse (1790-1861), českého vlasteneckého kněze a sběratele lidové slovesnosti, byli kališi také nazýváni jako „smítálkové“ nebo „ometači“. Podobně jako kališové se chovaly i Jihočeské „ometačky“.
