Pan Karel z Vysočiny chtěl podél plotu vytvořit zelenou clonu před sousedním domem, a tak přibližně metr od hranice pozemků vysadil řadu stromů, které mají v dospělosti výrazně přesáhnout tři metry. Považoval to za svou věc – stromy přece stojí na jeho zahradě. Soused však začal řešit, zda mu za několik let nebudou výrazně stínit a zda kořeny nezasáhnou jeho pozemek. Občanský zákoník skutečně obsahuje pravidlo, o kterém řada majitelů zahrad neví: pokud neplatí jiný předpis nebo místní zvyklost, u stromů běžně dorůstajících přes tři metry počítá s přípustnou vzdáleností tři metry od společné hranice. U ostatních stromů jde o 1,5 metru. Ani porušení této vzdálenosti ale automaticky neznamená, že soused může vzít pilu a strom odstranit.
Karel se rozhodl vyřešit nedostatek soukromí jednoduchým způsobem. Podél jedné strany zahrady vysadil několik stromů, z nichž měla časem vzniknout přirozená zelená stěna. Protože nechtěl přijít o velkou část pozemku, umístil je zhruba metr od plotu. V prvních letech nebyl problém téměř vidět – mladé stromky byly malé a sousedovu zahradu nijak výrazně neovlivňovaly. Jenže právě u stromů se sousedské spory často nerozhoří v okamžiku výsadby, ale až o několik let později.
Soused začal namítat, že stromy v dospělosti vytvoří několik metrů vysokou stěnu, budou vrhat stín na jeho zahradu a kořeny se mohou rozšířit směrem k jeho pozemku. Karel argumentoval tím, že vše vysadil uvnitř vlastní parcely a žádná větev zatím plot nepřesahuje. Naše redakce proto ověřovala, zda české právo skutečně určuje, jak daleko od sousedního pozemku lze stromy vysazovat.
Odpověď se nachází přímo v občanském zákoníku. Jeho § 1017 stanoví, že má-li vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice. Pokud už byly vysazeny nebo ponechány vyrůst, může za splnění podmínek požadovat také jejich odstranění. Zákon současně stanoví orientační vzdálenosti: u stromů, které běžně dorůstají výšky přes tři metry, jsou to tři metry od hranice, u ostatních stromů 1,5 metru.
Tři metry ale nejsou univerzálním zákazem
Na první pohled by se mohlo zdát, že každý vysoký strom vysazený 2,9 metru od plotu je automaticky v rozporu se zákonem a soused může požadovat jeho pokácení. Tak jednoduché to není. Samotný § 1017 obsahuje několik podmínek a výjimek.
Především musí mít soused k požadavku rozumný důvod. Zákon tedy nedává majiteli sousední parcely automatické právo požadovat odstranění stromu jen proto, že si změřil vzdálenost od plotu a zjistil, že neodpovídá uvedenému číslu. Smyslem úpravy je řešit situace, kdy blízkost stromu může reálně zasáhnout do užívání sousedního pozemku, nikoli vytvořit univerzální nástroj pro likvidaci zeleně, která se někomu pouze nelíbí.
Důvodová zpráva k občanskému zákoníku uvádí jako příklad rozumného důvodu situaci, kdy stromy vysazené těsně u hranice mohou v budoucnu významně odebírat podzemní vláhu sousednímu zemědělskému pozemku nebo jej zastínit. Posuzují se tedy konkrétní poměry a předpokládaný dopad stromu, nikoli jen centimetry naměřené pásmem.
Zákon navíc výslovně říká, že uvedené vzdálenosti se použijí tehdy, nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného. V konkrétním sporu proto nemusí být samotná obecná hranice 1,5 nebo tří metrů jediným rozhodujícím kritériem.
Výjimku mají například sady nebo stromy tvořící rozhradu
Další výjimky jsou přímo v následujícím odstavci zákona. Pravidlo o požadavku na odstranění podle § 1017 odst. 1 se nepoužije, pokud je na sousedním pozemku les nebo sad, pokud stromy tvoří rozhradu mezi pozemky nebo jde o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu.
Právě pojem rozhrada je v sousedských vztazích důležitý. Občanský zákoník samostatně upravuje ploty, zdi, meze, strouhy a jiné přirozené či umělé hranice mezi sousedními pozemky. Nelze proto mechanicky vzít pravidlo o třímetrové vzdálenosti a použít ho bez dalšího na jakoukoli řadu dřevin podél hranice.
V Karlově případě by tak bylo potřeba zkoumat nejen druh a očekávanou výšku stromů, ale také konkrétní poměry obou zahrad, jejich umístění a důvod, proč soused požaduje zásah. Jestliže by stromy například v budoucnu výrazně zastínily malou sousední zahradu nebo představovaly jiné konkrétní obtíže, jeho argumentace by byla jiná než v případě, kdy mu pouze vadí jejich vzhled.
Přesahující větve mají zase vlastní pravidla
Majitelé zahrad často směšují dvě odlišné situace: strom stojící příliš blízko hranice a větve již přesahující přes plot. Na každou z nich občanský zákoník pamatuje zvlášť. Vzdálenost stromů řeší § 1017, zatímco přesahující větve a kořeny upravuje předchozí § 1016.
Ani u větví neplatí, že je soused může kdykoli a libovolně ořezat. U stromu zákon požaduje, aby nejprve vlastníka požádal o odstranění přesahujících větví nebo kořenů a poskytl mu přiměřenou dobu. Teprve pokud vlastník nezakročí, může soused za dalších podmínek přesahy odstranit sám. Musí to udělat šetrně a ve vhodné roční době a větve či kořeny mu současně musejí působit škodu nebo jiné obtíže, které převyšují zájem na nedotčeném zachování stromu.
Jiný režim zákon stanovuje pro části jiných rostlin než stromů. Ty může soused odstranit šetrným způsobem bez dalších podmínek uvedených pro stromy. I proto může být v konkrétním sporu důležité, o jakou rostlinu vlastně jde.
Strom na vlastní zahradě není úplně jen vlastní věc
Karel tedy nemůže automaticky vycházet z jednoduchého pravidla „je to můj pozemek, můžu si na něm vysadit cokoli kamkoli“. Vlastnické právo je sice silné, občanský zákoník ale současně chrání sousedy před některými dopady jeho výkonu. Už obecné ustanovení § 1012 říká, že vlastník může se svým majetkem nakládat v mezích právního řádu, zároveň však nesmí nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob.
Zákon řeší i takzvané imise. Vlastník se má zdržet jednání, při němž například kouř, pach, hluk, voda, prach nebo také stín pronikají na sousední pozemek v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují jeho obvyklé užívání. U stromů proto nemusí být jediným tématem samotná vzdálenost kmene od hranice, ale také reálné důsledky vzrostlé zeleně.
Pro člověka, který teprve plánuje podzimní výsadbu, je proto jednodušší sporům předcházet než je po letech řešit. U stromu, který běžně dorůstá více než tří metrů, má smysl počítat s obecnou zákonnou vzdáleností tří metrů od společné hranice a zvážit, jak bude dřevina vypadat nikoli příští rok, ale třeba za deset nebo dvacet let. U menších stromů zákon jako obecné pravidlo uvádí 1,5 metru.
Karel tedy nemusí své stromky automaticky vykopat jen proto, že je vysadil metr od plotu. Pokud však jde o dřeviny běžně dorůstající nad tři metry a soused má rozumný důvod obávat se jejich budoucího dopadu, zákon mu dává možnost se proti takové výsadbě bránit. Několik metrů ušetřených při sázení se tak může po letech změnit v sousedský spor, kterému šlo předejít už při práci s rýčem.
Zdroje: Občanský zákoník, Ministerstvo spravedlnosti
