Když mi bylo 12, tak jsem vás měla nad postelí na plakátu a každý večer a každý ráno jsem se na vás dívala a pořád dokola jsem poslouchala váš singl Ostrovy. Jak staré fanynky máte dnes?
No, tak ty 12, 13 moc ne, ty mají teď trošičku jiný repertoáry, ale od těch pětadvaceti na mě ta děvčata chodí. A hlavně jsem překvapený, že mám docela hodně fandů, jako kluků a chlapů, což dříve tolik nebývalo. A pořád platí i to, že na mé koncerty hodně jezdí i motorkáři a vždycky, když mě někde vidí, tak zdraví: „Nazdar Hurikáne!“
V 80. letech jste byl na vrcholu popularity, získal jste třikrát Zlatého slavíka, ale potom přišel určitý „ústup ze slávy“. Jak jste to zvládal?
My jsme v listopadu 1989 hráli ve Švýcarsku a dívali jsme se na to v televizi. A když jsme se vrátili domů, tak všichni už byli „rozhození“ na různých místech. Rychle tam běželi i tací, u kterých jsem se až divil, protože někteří byli i ve straně, a najednou byli v různých partiích a už měli nějaké funkce. A já neměl čas nikam rychle vběhnout. Ani to to nejsem povaha. Honza Krůta, můj textař, mi říkával: „Ty se do toho showbyznysu vůbec nehodíš,“ protože se nerad „procpávám“ dopředu. Co se týče toho útlumu, tak jsem i trošku zatrpknul, protože mi vadilo, a přitom jsem nikdy nebyl v nějakých kroužcích, že najednou jsem pro ty, kteří třeba i byli ve straně, byl nomenklaturní zpěvák, protože jsem byl před revolucí příliš populární.
Vy jste přece měl cejch, že máte nesocialistický hlas.
To je přesně ukázka toho, jak lidé, kteří vám závidí, to dokáží okamžitě poslat proti vám.
Když se zpětně ohlédnete, dala vám ta pauza něco?
Na jednu stranu to bylo dobře, že jsem měl svoje vydavatelství, že jsem vydržel u muziky a že jsem nedělal něco jiného. Spousta celebrit provozovala různé kavárny a vinárny nebo firmy a začala vyrábět třeba trička, tílka nebo kalhotky a většina zkrachovala nebo se dostala do problémů, takže to mi zaplaťpánbůh nehrozilo. Tím jsem se bavil, dělal jsem k tomu muziku, ale jako zpěvák jsem zmizel ze světa televizí. A bylo to kolikrát komické, protože to byli někdy lidi, které, když je nabízela středočeská agentura, nikdo je nechtěl. A pak někteří z nich dělali třeba šéfy zábavy v České televizi.
Asi nebudete chtít jmenovat?
Nebudu. Když se například Adam Dolejš ptal, proč tam není Dalibor Janda, tak mu odpověděli, že příliš připomíná minulou dobu.
V těch osmdesátých létech tady byly různé partičky, které spolu dělaly muziku, a do toho jste vtrhnul jako hurikán. Byl jste už ve zralém věku, bylo vám třicet let, takže už jste nebyl tak formovatelný jako třeba Pepa Melen nebo Pavel Horňák, takové pseudohvězdičky té doby. A vy jste si je úplně namazal na chleba. Nehrálo to v tom také trošku roli?
To mě těší, že to říkáte. Lidi mi to píšou a říkají mi to i na Facebooku a všude, že to vědí, že jsem nikomu nelezl do zadku. Samozřejmě jsem vždycky udělal s někým písničky, takže jsem nebyl proti tomu s někým spolupracovat, ale mojí zásadou bylo, že chci dělat se svojí kapelou Prototyp, kterou jsem si založil, že chci dělat svoji muziku, svoji tvorbu, a ne, že mi bude někdo říkat, jak to mám dělat. Neměl jsem žádné hudební vzdělání, ale byl jsem takový moravský chasník, který přišel do Prahy a chtěl si to dělat po svém. Prostě tak, jak mi zobák narostl, tak jsem to zpíval. Kolikrát tam byl moravský přízvuk a já jsem to tam nechal a bavilo mě to tak. Chtěl jsem to tak dělat a dneska jsem rád za to, že jsem si udělal svoje know how, že jsem takový originál, že když na to jdou lidi, tak přesně vědí, na co jdou. A že jsem si nevymyslel něco, co by za ta léta začalo být „trošku blbý“. Všechno jsem si hlídal, měl jsem zásadu, že text se mi musí líbit natolik, že když se lidem díváte do očí a zpíváte to, že tomu musíte věřit.
Že se nemusíte stydět?
Někteří zpěváci berou texty a je jim blbé říct textařovi, že se jim to nelíbí. Já jsem se se spoustou textařů neshodl a někteří mi pak řekli, když mi do toho chceš zasahovat, tak to ne, tak už jsem s nimi nedělal. S Honzou Krůtou jsme se jako dali dohromady začátkem 80. let a spolupracujeme dodneška. Jsme velcí přátelé a navštěvujeme se, a když něco dělám, tak vždycky tam nějaký text má. Na nové desce, která se jmenuje Moment, stejně jako titulní písnička, mi udělal tři texty. K titulní jsem si ale text napsal sám a moje žena o ní řekla, že jsem si v ní málem napsal svůj osud. Ta písnička je o tom, jak se člověk narodí, jaký je život a jak to končí. A napsal jsem to tři nebo čtyři měsíce předtím, než jsem měl infarkt, i když deska vyšla kvůli covidu později. Ono to není až taková vyloženě hitovka, je to spíš taková rocková věc, ale je to dost velká síla. Když tu písničku zpívám, tak na mě vždycky lidi koukají a říkají: „To jsi napsal ty?“ Takže nevím, co to ze mě vypadlo, jestli to byla nějaká intuice nebo tak něco.
Řeknete kousek?
Ale to si raději pusťte, s tou hudbou je to lepší.
Když mluvíme o hudbě, tak ve vašich šlépějích jde i vaše dcera Jiřina, o které říkáte, že si spolu v hudbě náramně rozumíte. Teď vydala nové album?
Ona vydala nový singl, dvě písničky a teď natočila i videoklip. Jmenuje se Vitráže a udělala ji s Xindlem. A tu druhou dělali společně s Jirkou Burianem, s kapitánem Demo. Já jsem s ním mimochodem taky udělal duet, už je to víc jak rok. To mě tehdy vyhnal na Slapy a tam jsem jezdil na vodním skútru, takže jsem si zase oživil různé věci z mládí.
Říká se, že holky jsou po tátovi, tak mě zaujalo že vám pomáhá s vedením agentury, že jste o ní někde řekl, že je vaše pravá ruka, že si bez ní už ani nedovedete vaše koncerty představit. Jak se stalo, že je pro vás takhle důležitá?
Ono se spousta věcí stane tak, že o tom nepřemýšlíte. Ona vždycky hezky zpívala a tak mě jednou napadlo – měl jsem hotový takový základ na duet, který jsem chtěl zpívat s jednou zpěvačkou a pak tomu nedošlo, a měl jsem to v šuplíku, říct jí: „Hele, když odmaturuješ s vyznamenáním, tak spolu natočíme duet.“ No, a ona s vyznamenáním odmaturovala, takže tatínkovi nezbylo nic jiného, než to udělat. Jmenuje se to Vstáváš a je to na mém albu i na jejím. To byl takový začátek, a pak, když mohla, tak se mnou jela na koncert, kde jsme ten duet spolu zazpívali.
Takže jste hrdý otec?
Jo, určitě, ale nejenom proto, že zpívá, ale jsem na ni hrdý i proto, že je férová a rovná holka, že se na ni můžu spolehnout ve všem. To je strašně důležité, protože vím, že když se na něčem domluvíme, tak to platí a nikdy by mě někde neshodila. Až to obdivuji. Většinou, když slyším děti různých celebrit, tak jsou takové frackovité, odsekávají a jsou takové nabubřelé, že někdy mám z toho pocit, že rodiče na ně neměli čas.
U vás je to ale asi hodně zásluha vaší manželky?
Určitě taky. Ale já už jsem na ni měl dost času v těch devadesátých letech. Ona byla úplně jiná než syna Dalibor, o kterého jsme přišli. Ona se mnou všude chtěla chodit, i na různé party, takže už žila mezi umělci, a já jsem jí vždycky říkal: „Až budeš velká, ne, že si vezmeš umělce! Kohokoliv, jenom ne umělce!“
Poslechla vás?
Tak zatím je ještě svobodná… A pokaždé, kam jsme přišli, tak mě vždycky držela křečovitě za malíček, až jsem ho měl fialový, a když se někdo na něco ptal, tak nebyla schopna odpovědět, zato teď jí to mluví až moc. A občas se trošku rozčiluje, což jí vyčítám, že to má trochu po mně.
Rozčilujete se rád? A často?
Často ano, ale rád určitě ne. Já to mám taky trošku po mém tátovi.
Vy jste taky Beran, že?
Ano. Já to musím mít po svém. Proto spousta umělců, se kterými jsem pracoval, tak říkali, že se se mnou dá těžko něco dělat, protože já si to chci dělat po svém. Ale mně se to všechno vrátilo v dobrém. Vyplatilo se mi to.
