Z různých důvodů (především však „koronavirových“) se připomínky jubileí nemohly v posledních letech konat přesně v patřičném datu – přesto jsme letos v Našem regionu nezapomněli ani na Karla Krause a Miroslava Štrobla, tedy osobnosti, jejichž nepřehlédnutelný vliv na kulturní a společenský život Kutné Hory (ale i celého okresu a kraje) má společného jmenovatele. Tím jsou počátky činnosti kolem amatérského filmu a divadla, dokumentární i umělecké fotografie a v neposlední řadě i rozsáhlé práce osvětové.
Posledního května 2022 se Kino amatérského filmu v Kutné Hoře stalo dějištěm oslavy (velmi) kulatého jubilea Jaromíra Procházky, muže, jehož práce je natolik rozmanitá, že je v podstatě nemožné představit ji v plném rozsahu. Jeho životní královnou je fotografie, s níž se seznámil a natrvalo se jí nechal okouzlit již v devíti letech (fotoaparáty v jeho rukou se samozřejmě střídaly – od nejjednodušších až k špičkovým přístrojům, umožňujícím jak vysokou technickou kvalitu, tak realizaci uměleckého záměru – mimochodem, Procházkovy fotografie poznáte na první pohled, charakteristický je pro ně například velký smysl pro detail, množství průzorů větvemi stromů, kovanými mřížemi, hra světla a stínu, prostor pro „domýšlení“ dějů, proměn, snad i nahlédnutí do budoucna).
Vraťme se však k amatérskému filmu – Jaromír Procházka patřil k zakladatelům filmového klubu při ZK ROH SVA Kutná Hora, kde uplatnil i talent k hrané tvorbě. Po odchodu některých členů hledal další spolupracovníky. Tak vzniklo jeho propojení a tvůrčí i osobní dlouholeté přátelství s Bohuslavem Kučerou, který založil Filmové studio při Domě kultury a osvěty – tato spolupráce trvá stále, Jaromír se zapojil i do práce v internetové televizi.
Jaromír Procházka byl i členem Okresního poradního sboru pro amatérský film při Okresním kulturním středisku v Kutné Hoře, stál u založení Kina amatérských filmů v roce 1971 (bylo jedním z prvních v republice) a na jeho provozu se všestranně podílel.
Nemohl chybět při odborné i ryze manuální práci na výstavbě nového filmového studia v kutnohorské Kollárově ulici. Jako filmař získal řadu ocenění na krajských a celostátních soutěžích. Mezi jeho největší úspěchy se řadí Stříbrná krajka z mezinárodního festivalu Rychnovská 8, za film Pojď na cígo.
Aktivně se podílel i na mezinárodní spolupráci, kterou kutnohorští filmaři navázali s polským klubem v Ravitši, německým Magdeburkem a maďarským Zálaageščem.
Jako filmař toho dokázal Jaromír Procházka opravdu hodně, ale celým životem prokazuje, že jeho největší láskou je fotografie. Dlouhé roky byl aktivním členem výtvarné fotoskupiny (spolu s takovými osobnostmi fotografie, jaké prezentují jména Matoušek, Klement), která pracovala v rámci Filmového studia OKS a ZK ROH PRAGA v Kutné Hoře.
Vedle ryze uměleckých fotografií je téměř nedocenitelná jeho práce fotokronikářská. trvající již zhruba 65 let (!). Dlouhodobě spolupracoval se Státním okresním archivem. Po absolvování fotografické konservatoře byl i fotografem Okresního kulturního střediska v Kutné Hoře. Život města pod Barborou zaznamenává na svých fotografiích dodnes, od všedních okamžiků až k historicky významným předělům. Před jeho objektivem se vystřídala řada významných osobností politického, kulturního, společenského života, domácích i zahraničních.
Zní to jako fráze, ale můžete mi věřit: Pro Jaromíra Procházku je datum narození stále jen pouhým údajem v kalendáři. Na nějaké lenošení, odpočívání, pasivní přihlížení prostě nemá čas. Hodně se soustřeďuje na dokumentární výstavy k různým událostem či životním výročím, je logické, že přitom uplatňuje jak schopnosti, tak zkušenosti (jeho vystoupení na vernisáží bývá netrpělivě očekáváno, přináší vzpomínky, humor i jakousi životní moudrost). Úzce spolupracuje s Městem Kutná Hora, Klubem rodáků a přátel Kutné Hory Kutná Hora v Praze, kde byl dlouholetým členem výboru.
Říká se: „Když je hra v nejlepším, přestaň“. Budu se tohoto moudra držet, ostatně škoda, že jste na připomínce Procházkova jubilea nemohli být s námi. Gratulace pršely ze všech stran (jednu z nich přednesl i starosta Kutné Hory Josef Viktora), uznalý potlesk provázel promítání Procházkových grotesek a zejména dokumentárního filmu z roku 1968 Nezapomeň! (s nímž se pojí i vzpomínka na události u kutnohorské křižovatky, kterou projížděly sovětské tanky). Poblahopřát chtěli přátelé spolupracovníci, lidé, jimž Jaromír Procházka pomáhal odborně a metodicky i lidé, kteří ho znají „pouze“ z výstav, snímků v novinách a časopisech, neodmyslitelná byla účast rodiny, atd.
Přidejme se závěrem i my: Jaromíre, ať se ti práce umělecká i dokumentární nadále daří, ať ti elán a zaujetí vydrží ještě hodně roků! Město i jeho lidé tebe i tvé dílo potřebují…
