Jak na to František Kmoch vlastně přišel? Jeho otec Jakub Kmoch, krejčí, byl nadšený venkovský muzikant a hrál na klarinet lidovou hudbu. Matka Kateřina dětem často prozpěvovala lidové písně, takže není divu, že František, nejstarší z pěti synů, po rodičích zdědil hudebnost a zálibu v lidových písních. Již jako dítě se naučil hrát na housle a v deseti letech psal první drobné skladby.
V roce 1868 studoval na učitelském ústavu v Praze. Na další studium konzervatoře se v rodině nedostávalo peněz, ale učitelské ústavy té doby měly velmi dobrou odbornou úroveň. S jeho absolventy se počítalo nejen jako s učiteli, ale třeba i s jako varhaníky. Jako jednadvacetiletý František Kmoch nastoupil na své první místo učitele v Suchdolu v blízkosti Kolína, a pokračoval dále, rovněž v okolí Kolína, do Červených Peček a krátce působil v Solopyskách.
Kromě výuky ve škole hrál v té době často v různých orchestrech, byl výborný houslista, skládal hudbu a začal dirigovat. Čím víc se věnoval hudbě, tím více trpěla škola, kam po probdělé noci přicházel pozdě a unavený. Začínal si uvědomovat, že se bude muset rozhodnout – buď škola, nebo hudba. Zatím to byla škola, protože zde měl zajištěnou existenci. Dále mu bylo vytýkáno hraní po hospodách, které se k jeho učitelskému povolání v očích veřejnosti a úřadů nehodilo. Úřady mu nakonec s rozhodováním pomohly – po čtyřech letech učitelování byl v roce 1873 suspendován. A konečně se mohl věnovat jen hudbě.
Kromě jiného byl tehdy již dirigentem kolínského Sokolského dechového orchestru, který sehrál v roce 1873 významnou roli při zahajovacím ceremoniálu Gymnastického festivalu v Praze. Posluchači oceňovali jak jeho interpretaci lidových písní, tak i původní Kmochovy skladby. A dařil se mu i rodinný život, 5. listopadu 1880 si vzal za ženu Josefu Kahlsovou (1853 – 1926), dceru dělníka z Kolína. Postupně se jim narodilo pět dcer.
Za dirigenta si Kmocha zvolila také kolínská městská kapela a Kmoch při ní založil školu hudby, která získala státní uznání roku 1882. Ačkoliv dostával řadu nabídek od jiných měst, aby se stal dirigentem jejich dechového orchestru, Kmoch je odmítal a zůstával věrný Kolínu.
Jako reakci na prušácký styl rakousko-uherských vojenských pochodů skládal Kmoch pochody hluboce zakořeněné v české lidové hudbě. Jejich prostřední část, dnes označované obvykle jako „trio“, byla téměř vždy doprovázena textem, který zpívali hudebníci, sbor, případně posluchači. Tyto texty byly důležitým výrazem českého národního uvědomění. Kmoch dle vlastních slov za svůj život zachránil a zpopularizoval 105 českých národních písní. Jeho dílo zahrnuje asi 500 skladeb, z nichž mnohé zlidověly. Spolu se skladatelem a dirigentem Juliem Fučíkem (1872 – 1916), strýcem, komunistického novináře Julia Fučíka, je Kmoch považován za nejoblíbenějšího českého skladatele pochodů.
Kmochův populární hudební sbor vznikl roku 1872 z podnětu tělocvičné jednoty Sokol v Kolíně a měl původně 27 členů. Během krátké doby si získal velkou přízeň a oblibu, takže kromě mnoha zájezdů po Čechách, Moravě a Slezsku koncertoval i v Budapešti, Krakově, v Rusku na výstavě v Nižním Novgorodě a každoročně v Praze, až do úmrtí svého neúnavného kapelníka v roce 1912.
Zvláštní národně buditelský ráz měly koncerty Kmochova orchestru v oblastech se silným německým osídlením. Situace v Sudetech tehdy nebyla vyhroceně konfrontační, žily tam třeba zcela normálně česko-německé manželské páry. Kmocha rádi poslouchali i v městech tehdy s převážně německým obyvatelstvem, jako byly Brno, Litoměřice, Liberec, Jihlava, Č. Budějovice a další, když se svým sborem nechal zaznít „Andulku Šafářovou“ nebo Podlipanského skladbu „Muziky, muziky“ a různé jiné písně. Po roce 1945, po nuceném vysídlení, si obyvatelé těchto oblastí se zavazadlem vážícím nejvíce 20 kg, odnesli s sebou i lásku k české dechovce, jak o tom svědčí nahrávky na youtube. Např. Karel Gott zpívá s německým hercem a zpěvákem Petrem Alexandrem „Herz-Schmerz Polka“ (Jetelíček u vody a Na tý louce zelený) a dále Lutz Jahoda, sbor Lubomíra Pánka s orchestrem Karla Valdaufa „Muziky, muziky“. Velmi populární stejně jako u nás je v Německu polka „Rosamunde“ (Škoda lásky), známá i v anglické verzi jako „Vyvalte sudy“.
Po úmrtí mistra Kmocha 30. dubna 1912 převzal vedení jeho tělesa Alois Vlasák, který rozšířil sbor na 70 mužů a zdárně pokračoval ve šlépějích svého předchůdce. Od roku 1962 organizuje město Kolín každoroční festival dechových orchestrů „Kmochův Kolín“. V roce 1940 byl o Františku Kmochovi natočen životopisný film „To byl český muzikant“.
Zorka Kohoutová, zpěvačka orchestru Karla Waldaufa, říká, že mnohokrát v minulosti slyšela, že dechovka nepřežije rok 2000. A hle, je tu stále. Když si lidé chtějí zazpívat při nějaké příležitosti, na svatbě anebo třeba jen při sousedském posezení, nezazní nějaký současný šlágr, ale lidový nebo zlidovělý „hit“ starý třeba i přes sto let.
