Aféra vypukla v červenci 1948 na prvním filmovém festivalu pracujících ve Zlíně po promítání Čápova filmu Bílá tma. Ve své době to byl divácky i obchodně úspěšný film, dnes bychom se mu nejspíš vysmáli. Nepřesvědčivé scény v zemljance, pomalé tempo, špatně vykreslené charaktery, to jsou bolesti filmu. Dělnické kulturní komisi ale bylo trnem v oku příliš pesimistické vyznění filmu a naturalistické scény.
Jistý kritik trefně poznamenal, že Čápovi více než heroická válečná témata sluší filmy o životě maloburžoazní smetánky. To byl ostatně námět komedie Křižovatka, který měl Čáp roztočený souběžně s Bílou tmou, a ve kterém se měly objevit hvězdy prvorepublikového filmu jako Vítová, Gollová, Korbelář, Nezval, Höger nebo Štěpánek. Vedení filmu nechtělo proletariát dráždit a film nenechali režiséra ani dokončit. A František Čáp raději emigroval.
František Čáp přišel na svět před sto pěti lety, 7. prosince 1913, v Čachovicích v mladoboleslavském okrese. Střední školu vystudoval v Táboře, Vyšší lesnickou školu pak v Písku. V devatenácti odešel do Prahy k Lucernafilmu, kde si vyzkoušel několik filmařských profesí. V roce 1932 si zahrál studenta gymnázia ve Vančurově a Innemannově filmu Před maturitou, což byla v jeho životě jediná herecká role. V druhé polovině 30. let pracoval jako scénárista s předními režiséry – s Hugo Haasem (Kvočna), Otakarem Vávrou (Panenství), Martinem Fričem (Krok do tmy) nebo s Miroslavem Cikánem (Svět, kde se žebrá). V roce 1939 napsal společně s Václavem Krškou scénář filmu Ohnivé léto. Spolu s ním se podílel i na režii snímku, který byl v roce 1940 oceněn Národní cenou.
V letech 1939-48 režíroval šestnáct filmů. Do srdcí českých diváků se zapsal především vlasteneckou Babičkou, ve které excelovaly Terezie Brzková s Natašou Tanskou.
Velmi oblíbený byl a je i Noční motýl s Hanou Vítovou, Adinou Mandlovou a Svatoplukem Benešem.
Dále natočil Preludium, Mlhy na blatech, Tanečnici, Děvčicu z Beskyd a Jana Cimburu, do kterého byl kulturně-politickým oddělením Úřadu říšského protektora přinucen vsunout antisemitskou scénu vyhnání židovského krčmáře.
V roce 1942 byla Čápovi svěřena výroba aktivistického velkofilmu Kníže Václav, která se ovšem realizačnímu týmu dařila úspěšně sabotovat. Měl to být nejdražší film v dějinách našeho filmu. Václava hrál Karel Höger, ale natočilo se jen pár scén, které daly dohromady sotva kapitolu Čáslavského Hledání ztraceného času.
Po válce byl Čáp obviněn z kolaborace a musel se obhajovat před očistnou komisí. Ačkoli původní divoké návrhy hovořily o doživotní distanci, počátkem roku 1946 veškerá obvinění z kolaborace vyvrátil a mohl se (mj. za přispění šéfa filmového odboru ministerstva informací Vítězslava Nezvala) vrátit k umělecké tvorbě.
Jako uznávaný režisér a komunisticky smýšlející tvůrce byl také zvolen jako umělecký šéf I. výrobní skupiny.
Po válce natočil už jen čtyři snímky. Jeho poválečná tvorba reflektuje především odbojovou tematiku, bez přílišného patosu. Za film Muži bez křídel (1946) byl oceněn na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes a ohlas i vysokou návštěvnost zaznamenal nejen v Sovětském svazu. V duchu odbojové tematiky pokračoval v druhé polovině roku 1947 v souběžném natáčení filmů Bílá tma a Křižovatka. Budovatelské drama Bílá tma s Juliem Pántikem, Máriou Prechovskou, Natašou Tanskou, L. H. Strunou, Viliamem Záborským a Karolem Zacharem dostalo přednost v dokončovacích pracích, protože mělo být uvedeno na III. Mezinárodním festivalu v Mariánských Lázních (kde získalo národní cenu za nejlepší československý film).
Na I. filmovém festivalu pracujících ve Zlíně (víceméně souběžném s Mariánkami) ale došlo k novému úkazu nové doby. Mezi porotce byli povoláni kulturní referenti a dělníci z různých závodů, kteří měli filmy hodnotit. Naočkovaná dělnická porota ale u zhlédnutých snímků hodnotila především ideologickou stránku díla. Proletáři Bílou tmu zavrhli.
Nelichotivá kritika dělnické poroty se Čápa, který se jako jeden z mála na festival ve Zlíně dostavil, natolik dotkla, že měl na adresu poroty prohlásit: „Dělníci jsou blbouni, filmům nerozumějí a mohou mi vlézt na záda…“
Tento výrok spustil lavinu nevole, která vyústila v tiskovou kampaň proti jeho osobě. Dělničtí delegáti si Čápovu urážku nenechali líbit a 20. srpna vyšel v Kulturní politice jejich ostře laděný „Otevřený list filmovým pracovníkům“, vlastně Čápův rozsudek.
Dělničtí delegáti se v dopise nejenže kriticky vyjádřili k filmu Bílá tma a jeho režii, ale dokonce globálně k celému přehlíživému postoji filmových pracovníků k dělníkům. Otevřený list filmovým pracovníkům tehdy spustil nejen precedenční akci proti Čápovi, ale obvinil filmové tvůrce z přehlížení dělníků. Dělnická delegace ovšem v dopisu tyto argumenty pouze nekonstatovala, ale veřejně žádala vyvodit z Čápova výroku důsledky. „Chceme však na témže místě číst, jaké důsledky byly z toho vyvozeny. Nezajímá nás osud jednoho člověka. Zajímá nás, zda kouty reakce a byrokratismu (a ony existují, věřte!) budou radikálně vymeteny. Zajímá nás, zda naši tvůrci kultury se konečně zaměří k potřebám a k budovatelskému úsilí pracujících?!“
Otevřený list filmovým pracovníkům nezůstal bez odezvy filmařů. Tak, jak se ostře opřeli dělníci do tvůrčích pracovníků, podobně kontroval za filmaře Jiří Weiss, tvůrce Vlčí jámy, který se filmových pracovníků nebál zastat. Uznal sice vinu jednotlivce (tedy Čápa), striktně ale odmítl celkové napadání tvůrčích pracovníků z okázalé nevšímavosti. Důsledně varoval před radikalizací umění a vměšování se dělníků do filmového oboru. „To co náš film dnes potřebuje, jsou tvůrčí umělci, nikoliv rádci a posuzovatelé, byť i s nejlepší vůlí.“ I přes Weissovu obhajobu tvůrčích pracovníků došlo v dalších měsících k radikálním změnám.
Strana hodila celou aféru na vedení odborů. Disciplinární komise za přítomnosti ministra informací Václava Kopeckého pronesla soud nad Františkem Čápem. Zabývala se případem jako politickým a proto Čápovi nezbývalo než přijmout vinu a zcela kapitulovat, což ve výsledku znamenalo konec kariéry.
V roce 1949 se svou matkou emigroval do Západního Německa, kde v Mnichově pracoval pro Bavaria film. Později se usadil ve Slovinsku, kde se seznámil s ředitelem Triglav filmu a pomáhal zde s rozvojem slovinské kinematografie. Roku 1953 natočil komedii Vesna, jež po několik let patřila k nejpromítanějším filmům v Jugoslávii. V roce 1960 natočil špionážní film X25 javlja, který byl prodán do 48 zemí. Definitivně se usadil v Portoroži v roce 1957. Zemřel v roce 1972 v ankaranské nemocnici, pochován je v Piranu. V roce 1992 byl o Františku Čápovi natočen dokument Nedokončené léto Františka Čápa.
Čápův případ byl prvním, který dal v kulturní politice impuls nejen k novému pojetí kritiky uměleckého díla, ale ukázal, jakou silou (dokonce spojenou s restrikcemi) dokážou dělníci působit nejen na tvůrčí pracovníky, ale i na ty politické. Pracující lid byl nyní považován za stejného nositele kulturních hodnot jako odborná kritika.
Do té doby se v umělecké oblasti neobjevovala slova jako soud, vina, a politický případ. Jejich vítězství v podobě postihu režiséra směřovalo k praktikám Sovětského svazu naplno.
Případ Františka Čápa se tak stal prvním příkladem poválečných a poúnorových restrikcí, které se v Československém filmu udály. Odstartoval další postihy spojené s „hlasem pracujícího lidu“.
Už v říjnu 1948, kdy byl Čáp „vzdálen“ od filmařského řemesla, nastalo dělnické nadšení z možnosti ovlivňovat a kontrolovat kulturní dění v republice.
Zdroj: Pavla Štorková: Téma – František Čáp: Bílá tma (1948)
