Vlastně jde jen o lokální obyčej. V místní pověsti a podání v Kojetíně na Hané, se povídá, že tam týden po svatém Mikuláši (13. prosince), chodíval Žber, bytost, která naháněla hrůzu snad jetě větší, než čerti doprovázející Mikuláše. Žber měl vysokou postavu, místo hlavy obrácený džber a celý byl pokryt koudelí. Na vozíku, taženém dvěma koníky nebo oslíky, měl zásobu koudele. Zastavil se tam, kde děti zlobily anebo nedodržovaly půst, vešel do světnice, neposlušnému dítěti prý bez okolků rozřezal břicho, vybral vnitřnosti a naplnil mu je koudelí. Nijak na ní nešetřil, nešťastníka vycpal hezky do kulata. Za týden se vrátil zpět a již mrtvou oběť si odvezl do svého obydlí, které bylo kdesi daleko od Hané.
Žber vyvolával u dětí velký strach a toho využívaly matky, aby své děti umravnily. Často hrozily: „Když nebudete ticho, zavolám na vás Žbera!“ – a to stačilo, aby ztichly.
Žber se choval podobně jako lucka a možná, že se za ním skrývá, tedy že jde o nějakou variantu na lucky. Jejich podoba ani chování nejsou ustálené. Možná, že jde o nějakou „zatoulanou“ lucku. Jejich atributy bývaly nástroje sloužící k úklidu domácností, např. rejžák na drhnutí podlahy, a k tomu džber rozhodně patří. V některých krajích měly lucky ve zvyku rovněž párát břicha neposlušným dětem a vycpávat je hrachovinou. Narozdíl od Žbera je však za týden neodvlékaly s sebou.
Dnes se nám zdá možná neuvěřitelné, že děti skutečně věřily tomu, že by mohl někdo přijít a rozpárat jim břicho a vycpat hro hrachovinou nebo koudelí. Minulé doby však byly v reálu podstatně krutější než dnešek. A dospělí, leckdy umordovaní dětským zlobením, rádi sáhli po osvědčeném „strašidlu“. Co na to křehká dětská dušička? O to se nikdo tehdy nestaral. Dětští psychologové ještě neexistovali, ani jejich leckdy diskutabilní diagnózy.
