Ze staré Číny pochází například také akupunktura. V prvotní staročínské verzi se akupunktura prováděla kamennými jehlami, o kterých se zmiňoval již legendární „žlutý císař“ ve svém spisu Nej-ťing. Teprve na přelomu 3. století př. n. l. bylo císařským ediktem nařízeno, aby se tato léčba již neprováděla na základě „starých kamenných střepů“ a přešlo se tak k používání jehel kovových.
Do Evropy se zprávy o této pozoruhodné čínské metodě dostaly pravděpodobně prý až v 17. století, a to zásluhou lékařů Východoindické obchodní společnosti. Na evropský vkus však byla tato metoda příliš exotická, a tak postupně upadala v zapomnění. K její nesmělé renesanci pak začalo docházet až v průběhu 30. let minulého století.
První moderní, novodobí akupunkturisté však neměli vůbec jednoduchou pozici. Konzervativnější část lékařů je obviňovala ze šarlatánství a rovněž ze strany laické veřejnosti často sklízeli nedůvěru, nepochopení a posměch.
Ženšen, neboli kořen života, je pravděpodobně nejslavnější léčivou rostlinou východní Asie. Podle svědectví letitých legend a pověstí má prý ženšen vysoce omlazovací účinek, podporuje vitalitu a dlouhověkost, tonizuje cévní systém, snižuje vysoký tlak a nízký tlak naopak vyrovnává. Celkově posiluje organismus, působí protizánětlivě, zastavuje krvácení, léčí chudokrevnost a zklidňuje při neurózách.
Tento divotvorný kořen byl dříve vyvažován zlatem a v dobách ještě dávnějších dokonce prý pětinásobkem vlastní hmotnosti ve stříbře. Tento léčebný prostředek vzbudil mezi poněkud hypochondrickými Evropany doslova šílenství a vzácné rostlině tak téměř hrozilo vyhynutí.
Dnes již tento podivuhodný kořen přijímáme poněkud s rezervou, i když je i nadále považován za zdraví prospěšný. Pěstuje se i na plantážích v různých zemích světa.
