Ferdinand II. Tyrolský. Druhorozený syn Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Narodil se v roce 1529, v rakouském Linci. Být druhorozeným nebylo většinou vůbec špatné. Tedy, pokud neměla dotyčná osoba vladařské ambice za každou cenu. Prvorozený byl dědic trůnu, druhorozený obyčejně skončil s nějakou vysokou církevní hodností. Ferdinandovi se podařilo uniknout této dráze a dobře udělal. Historie by byla ochuzena o jeden krásný příběh lásky, který se skutečně odehrál. Začal v roce 1548, v Augsburku, na říšském sněmu. Devatenáctiletému mladíkovi padla do oka o dva roky starší měšťanská dcerka Filipina, dcera bankéře Františka Welsera. Vzdělaná, krásná a bohatá. Velmi bohatá. Smrtící koktejl pro nápadníky, kteří neměli co nabídnout. Zkrátka se jí báli. Sebejistá, emancipovaná. Nebezpečné, ženské vlastnosti, zvláště pro šestnácté století. Jiskra přeskočila. Tehdy však byli lidé trpěliví a dokázali čekat.
Ferdinand byl na tom přeci jenom o poznání hůř. Jistě, užít si s měšťanskou dcerkou nebylo až tak velké porušení společenských pravidel, pokud skončilo jen u té postele. Na vážný vztah či dokonce manželství se však už pohlíželo docela jinak. Morganatické sňatky panovnické rody rozhodně nevítaly, a Habsburci nebyli výjimkou. V roce 1555 řádil v Praze mor. Ferdinand II. co by místodržitel, se uchýlil s celým dvorem do Plzně. Urození se nikdy nemuseli nudit a tak Ferdinand uspořádal masopustní ples, na kterém byla i Filipina, která tou dobou žila na zámku Březnice, u své tety, Kateřiny z Lokšan. Březnice se tedy stala velmi pravidelnou destinací mladého místodržitele. Nakonec jedné lednové noci, v roce 1557, oba mladí lidé uzavřeli tajně manželství, v zámecké kapli. Jen kněz a dva svědci. Bez fanfár a bouřlivých hostin. Ferdinand učinil velmi správné rozhodnutí. Získal ve sličné Filipině partnerku, která se rozhodně na snahy a záměry svého muže nedívala spatra. Bez výčitek, že vyhazuje peníze za nesmysly a zbytečnosti. Umění i vědám rozuměla tak, jako málokdo, a znala hodnotu věcí. Lodi jejího otce a strýce přivážely ze zámořské kolonie v Jižní Americe jistě mnoho velmi zajímavých věcí.
Císařský otec se o sňatku dozvěděl o dva roky později. Zcela nepochybně se velice rozzlobil. Potom se však nejspíš podíval na obraz své milované Anny, která mu dala patnáct dětí, a nejspíš se i zastyděl. Synovi odpustil jako otec, nikoliv však jako panovník. Děti z tohoto manželství nemají nárok na trůn. Filipina nesmí svého manžela doprovázet na žádná oficiální setkání a vůbec, vše musí zůstat pod pokličkou. Příkaz císaře byl dodržen ad absurdum. Když Filipina porodila na hradu Křivoklátu, nechala dítě vynést před bránu hradu, kde bylo miminko vzápětí naprosto nečekaně ,,nalezeno“ a z křesťanské lásky adoptováno. Filipina se však rozhodně nenudila. Starala se manželovy sbírky, a sama se věnovala vášnivě bylinkářství, léčitelství, i kuchařským receptům.
Ferdinand II, Tyrolský byl vášnivým sběratelem, hluboce ovlivněným humanismem a renesancí, které zlidšťovaly jinak jeho dosti nesmiřitelný katolicismus. Nikoliv však takovým, jako byl později jeho synovec Rudolf II. Proslul systematičností a pořádkem nejen jako místodržitel, ale i v pořádání svých sbírek. Podle jeho návrhu byl postaven i známý letohrádek Hvězda, ve kterém svoje sbírky shromažďoval. Sbírky všeho. Obrazy, zbraně, umělecká řemesla i kuriozity ze všech koutů světa. Jeho nákupčí šmejdili po celé Evropě s plným váčkem a příkazem nakupovat vše zajímavé. Později, v roce 1567, nechal sbírky převézt na zámek Ambras, nedaleko Innsbrucku. To bylo v době, kdy se jeho bratr Maxmilián II. ujal vlády a on se mohl vrátit do svého tyrolského knížectví. Renesanční Habsburk zemřel 24. 1. 1595 v Innsbrucku. Jeho syn Karel sice o devět let později prodal otcovy sbírky císaři Rudolfovi druhému, ale ten je prozíravě ponechal na Ambrasu, což je zachránilo před vyrabováním švédskými vojsky za třicetileté války.
