Pomoc ukrajinským běžencům má různou podobu a překvapivě v něm může hrát roli i nejpopulárnější sport – fotbal a vášeň pro něj. Český příznivec fotbalu a současně člověk, který navštěvuje stadiony po celém světě, má mnoho přátel v zahraničí a také na Ukrajině. Proto nabídl svým válkou dotčeným přátelům z Ukrajiny bezplatné pohostinství v Praze.
Tak se do našeho hlavního města dostala i Julia. Nebyla to ale vůbec žádná selanka, sympatická slečna si prožila svoje. „Žiju v Oděse s rodiči a svou kočkou, ti tam zůstali. Já jsem také dlouho byla doma, i když mi volali těsně před agresí, 22. února, známí, ať s nimi okamžitě vycestuji, že neví, co bude dál, ale ať pro jistotu jedu s nimi. Mně se to ale moc nezdálo, a tak jsem ještě zůstala a pokračovala ve své práci účetní. Pak se ale situace začala zhoršovat. Z Kyjeva jsem dostávala sms, o tom, jak to tam vypadá, že padají bomby a rakety. U nás v Oděse byl v tu chvíli relativní klid, i když to není úplně pravý význam toho slova. Byli jsme všichni pořád jako ‚na špičkách‘ a čekali, co bude dál. Ještě první dny ostřelování jsem chodila normálně do práce, ale pak se ve městě objevily vojenské kontroly a začalo velké omezování. Proto, ač jsem to dlouho odkládala, jsem se rozhodla 22. března odjet,“ říká Julie.
Splněné přání
Cesta do České republiky, která vedla přes Rumunsko, nebyla vůbec jednoduchá. „Přes rumunskou hranici jsem se dostala dobře, ale pak jsme čekali několik hodin, než nás převezli do Bukurešti. Nechtěli mít autobusy poloprázdné, a tak se čekalo, až budou plné. Odtud jsem se pak složitě dostávala do České republiky, cesta mi nakonec trvala čtyři dny, ale určitě toho nelituji,“ popisuje svou cestu Julie.
„U vás bylo vše velmi dobře zorganizováno, získala jsem všechny dokumenty a pak jsem si teprve uvědomila, jaké mám štěstí, že jsem se dostala právě do Česka, do Prahy. Tím se mi splnilo mé velké přání, ale byla bych raději, kdyby se to stalo za jiných okolností. Nikdy předtím jsem v Praze nebyla, i když jsem o ní hodně slyšela i četla. O to víc si opravdu vychutnávám vaši pohostinnost a přístup k nám, kteří jsme se rozhodli utéct před nesmyslnou válkou,“ chválí našince Julie.
Když jsem se zeptal, zda by u nás Julia chtěla zůstala, když se jí zde tak líbí, jednoznačně dala najevo, že se chce vrátit domů a využít laskavosti Čechů jen po dobu nezbytně nutnou. A bude-li to možné, tu dobu vyplnit prací. „Vždyť účetní jsou potřeba všude,“ myslí si. Velká potřeba kvalifikovaných pracovníků bude podle jejího názoru ale především u nich na Ukrajině během obnovy zničených měst, například v Kyjevě nebo v Charkově. „Já osobně Charkov miluji, je to moje oblíbené město a tam to odnesli nejvíc. Jsem odhodlaná pomoci, dokonce mám v plánu se do této oblasti přestěhovat, abych se přímo na místě mohla zúčastnit nové výstavby i obnovy města,“ říká Julia. Myslí si, že po válce se domů vrátí většina Ukrajinců, nicméně dost jich prý už také v Evropě zůstane.
Balzám na duši
I při svém, jak předpokládá krátkém, pobytu se snaží Julia využít čas co nejlépe. „Chodím po Praze, byla jsem už v Zoo, ale hlavně se věnuji svému koníčku – díky kamarádovi, u kterého přebývám, chodím na různé fotbalové zápasy. Nejen ligové, ale i na nižší třídy. Je to jakýsi balzám na duši, pomocí něhož na chvíli zapomenu, co hrozného se děje doma,“ vysvětluje dívka, která se před časem podílela na publikaci o ukrajinských fotbalových stadionech. Teď jich tam ale během války bylo přes sedmdesát procent zničeno.
Samozřejmě, že po i takovém „fotbalovém pohlazení duše“ ji zase vrátí do reality zprávy o tom, jak se u ní doma bojuje, jak tam umírají i někteří přátelé a známí. Na závěr Julia ještě prozradí, co by si přála nejvíc: „Doufám, že už bude brzy konec, že rychle vstoupíme do EU a staneme se rovnoprávnými občany na našem kontinentu.“
