Ano, tak nějak vypadá naše planeta. Tekuté jádro, plastický, měkký plášť a kůra. Tenká a popraskaná kůra, na které leží náš známý svět. Jeden rozdíl tady přeci ale jenom je. Naše planeta je živá a i po téměř pěti miliardách let se zdá, že je v nejlepší kondici. Což je u lidí chvályhodné, ale s planetami, na kterých je život, je to přeci jenom složitější. Popraskaná kůra putuje po elastickém plášti a my podle ní vytváříme atlasy a glóby. Tyto školní pomůcky jsou pouze dočasné. Podle geologických měřítek času, pochopitelně. Zkuste si vystřihnout obrysy Jižní Ameriky a Afriky. Na první pohled poznáte, že západní africké a východní jihoamerické do sebe zapadají takřka přesně. Shoda je i geologická, na těchto místech obou kontinentů najdete i stejné horniny.
Dávný super kontinent se rozpadl někdy na počátku druhohor a v průběhu dvou set milionů let se oba světadíly ocitly tam, kde jsou dnes. Nejsou daleko od sebe. Stačí se podívat a zjistíte, že minimální vzdálenost je necelých tři tisíce km. Jako z Prahy, řekněme na Ural. Centimetry ročně. Pevninské desky se vzdalují, přibližují, třou se o sebe, drhnou, tlačí na sebe jako lidé ve frontě. Někdy se i zaseknou a napětí začne narůstat. Do hry se zapojí gigantické síly. Potom napětí povolí. Nikoliv postupně, náhle, skokem. V Japonsku dodnes pamatují na Hirošimu. Zde se jedná o miliardy Hirošim v několika vteřinách. Japonské ostrovy mají smůlu, a to hned dvakrát. Příroda k nim byla dost skoupá a strategické suroviny muselo Japonsko vždy dovážet. Jaderné elektrárny pro jejich průmysl jsou tedy nezbytností. Tyto ostrovy však leží na malé pevninské desce, pod kterou se drze tlačí deska pacifická. Mnohonásobně větší. Je to vidět i na její rychlosti. Devět centimetrů ročně, to je opravdu geologický sprint.
Jedenáctého března 2011, odpoledne místního času došlo k dosud nejsilnějšímu zemětřesení v dějinách Japonska. Uvolněné energie se daly měřit v terratunách TNT. Celý japonský ostrov Honšú, ten největší, odskočil o dva a půl metru. Zemská osa se posunula o 10 cm a den se zkrátil o dvě mikrosekundy. Mořské dno se v pásu dlouhém 200 km zdvihlo o několik metrů, zatímco pevnina učinila pravý opak. Vlna tsunami o výšce až 38 metrů smetla vše, co jí stálo v cestě. Katastrofě Fukušimské elektrárny se nedalo zabránit a Japonci si nemají co vyčítat. Srovnání s Černobylem neobstojí. Lidský faktor ovlivnit lze, ten přírodní jen částečně. Někdy, když příroda dovolí. Zde by neměl šanci nikdo. Vlastně to ještě dopadlo relativně dobře. Patnáct tisíc mrtvých je spíše důkazem japonské kvalitní práce a odolnosti, nikoliv neschopnosti. Vlna tsunami dorazila až k pobřeží Chile, do vzdálenosti 17 000 km.
Člověk míní, příroda mění. Tak jako v Černobylu, i zde selhalo chlazení reaktorů. Automaty je sice vyřadily z provozu, ale totální výpadek elektřiny se postaral o největší jadernou katastrofu po Hirošimě. Záložní generátory nestačily ochladit všech šest reaktorů najednou, a tak čtyři z nich se přehřály a nahromaděný vodík explodoval. Nastal masívní únik radiace do okolí a více než čtvrt milionu lidí muselo být evakuováno. Firma Fukušima si musela sáhnout do svědomí. Velmi častá nekoordinovanost záchranných akcí, kdy pravá ruka nevěděla, co dělá levá. Chyby v legislativě a nepřipravenost. Řehtající úřední šiml. Kontrolní úřady přivíraly oči a média se snažila celou událost bagatelizovat a ututlat, což se naštěstí nepodařilo. Japonská společenská hierarchie ve vedení firmy, také sehrála svoji neblahou roli. Fukušimská jaderná havárie, i když ji nezpůsobila lidská nedbalost, přinutila Japonce odstranit chyby, které tsunami vyplavila na povrch. Bylo to nezbytné, protože vše se může velmi brzy opakovat.
