U zrodu celého tohoto převratného systému stál Friedrich Wilhelm Raiffeisen, který se narodil 30. března 1818 jako sedmé dítě v rodině rolníka a pak venkovského starosty Gottfrieda Raiffeisena a jeho ženy Marie Amalie. Po skončení základní školní docházky ho tři roky vyučoval jeho kmotr, reformovaný farář Georg Seippel. V sedmnácti letech nastoupil důstojnickou dráhu u pruské armády, ale po roce musel kvůli očnímu onemocnění odejít z armády. Po práci v komunální správě se stal postupně starostou ve městech Weyerbusch a Flammersfeldu a nakonec zastával tuto funkci v letech 1852 až 1856 v Heddersdorfu. 23. září 1848 se oženil s Emilií Storckovou.
Vzhledem ke své funkci přicházel do styku s drobnými zemědělci a viděl, že s rozvíjením průmyslové revoluce se postupně začaly zhoršovat jejich životní podmínky. Snažil se proto drobným zemědělcům a řemeslníkům pomáhat, aby nemuseli řešit svou situací půjčkami u lichvářů a finančních spekulantů. Tato dobročinná práce ho vyčerpávala jak po stránce fyzické, tak i finanční. To byl také jeden z důvodů, kdy začal přemýšlet o vzájemné družstevní pomoci.
Roku 1862 založil „Zápůjční pokladní spolek“ pro obce s 600 až 2000 obyvateli, sdružující malou skupinu lidí, kteří se mezi sebou znají, důvěřují si a jsou ochotni spolupracovat. Každý člen spolku ručil svým majetkem za dluhy ostatních členů. Proto si pokladní spolky vybíraly své členy podle morálního charakteru a půjčky se poskytovaly až po posouzení prospěšnosti. Podíl ze zisku se nevyplácel, sloužil jako rezerva. Práce ve spolku byla dobrovolná a každý člen měl jeden hlas, bez ohledu na výši svého vloženého podílu. Počínaje rokem 1862 začal Raiffeisen zakládat pokladní spolky v Německu a později i v zahraničí. Jako ochranná známka Raiffeisenových pokladních spolků byly vybrány dvě zkřížené koňské hlavy, které jsou v Německu starodávným symbolem ochrany rodiny před zlem a životním ohrožením.
Pro rakouský a německý venkov Friedrich Raiffeisen vykonal obrovský kus práce. Když 11. března 1888 zemřel, existovalo již asi „jeho“ 400 peněžních spolků zabývajících se i nákupem a výkupem zemědělských produktů. Po Raiffeisenovi byly kromě banky v Německu a Rakousku pojmenováno množství ulic a náměstí. Jeho myšlenka vzájemné úvěrové pomoci se dále rozvíjela, a to i u nás. Po vzniku Československé republiky roku 1918 došlo k velkému rozmachu družstevnictví a vesnické Raiffeisenky a Kampeličky patřily k těm nejsilnějším družstvům. S narůstajícími národnostními třenicemi mezi Čechy a Němci upřednostňovali Němci Raiffeisenky a Češi zase Kampeličky.
Raiffeisenky dále rozšířily svou činnost nejen na pěstování plodin a chov užitkových zvířat, ale i na skladování zemědělských plodin a jejich zpracování. A tak vznikla skladištní družstva, která vlastnila sklady vybavené všemi možnými typy strojů potřebných ke svému provozu. Členové Raiffeisenových pokladních spolků také podporovali zavedení elektřiny, a proto založili družstvo spotřebitelů elektrického proudu. Postavili transformátor, rozvedli vedení po vsi a potom uzavřeli smlouvu s dodavatelem proudu o odběru elektřiny. Rovněž se přičinili, aby obec měla veřejnou, tj. poctivou váhu.
Jako finanční instituce dnešní Raiffeisenbank působí v Česku od roku 1993 a provozuje asi 130 poboček a klientských center. A její prosperitu i prosperitu jejích klientů stále střeží dvě zkřížené koňské hlavy.
