Být chudý podle kriteria Světové banky z roku 2015 znamená žít za méně než denně. To je asi za 45 Kč. U nás si za to skoro nic nekoupíte, v jiných zemích zřejmě ano. Celé denní živobytí.Hranice chudoby u nás se počítá jinak. Mělo by to být 60 % průměrného příjmu. Takže cca 18 000 hrubého. V tom případě nejsou „chudí“ ani pokladní v hypermarketu.
Úplně jinak by to však bylo s chudobou stanovenou podle životního minima. To je definováno jako „minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb“. V současné době to je 3 140 Kč pro dospělého člověka. Pro dva dospělé to je 5970 Kč a pro rodinu s dvěma dětmi 6-15 let 10 250 Kč. Samoživitel(ka) s dítětem do 6 let by měl(a) dokázat „existovat“ s 4 880 Kč.
Ještě lepší je existenční minimum definované jako „minimální hranice peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití.“ Existenční minimum je považováno za hranici absolutní chudoby, je stanoveno jen pro dospělé osoby a činí 2200 Kč. To už se blížíme k hranici chudoby stanovené Světovou bankou.
Ta je 1350 Kč za měsíc. Jak „stát“ k této částce došel, když nejlevnější ubytovnu sotva pořídíte pod stovku na den? Na základě „společenské přijatelnosti“. Poprvé byla obě minima stanovena zákonem a potom se už jen zvyšují nařízením vlády podle aktuální míry inflace.
Známe ovšem ještě pojem tzv. finanční deprivace, která se definuje jako „čelení hmotnému nedostatku“. V takové situaci se ocitá ten, kdo žije v domácnosti, která si nemůže dovolit nejméně 4 z následujících 9 položek: zaplatit neočekávaný výdaj ve výši několika tisíc Kč (9 900 Kč v roce 2017), jíst maso, drůbež nebo ryby (nebo jejich vegetariánské náhražky) každý druhý den, dostatečně vytápět byt, zaplatit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov, mít pračku, vlastnit barevnou televizi, mít telefon, používat osobní automobil (pozor, používání se nekryje s vlastněním) a hradit náklady spojené s bydlením – nájemné, splátky hypotéky, platby za energie (elektřinu, teplo, plyn a vodu) a splátky ostatních půjček, úvěrů nebo leasingu.
Vyjádřeno finančně, v této situace, tedy v ohrožení chudobou, se ocitá jednotlivec, který nemá příjem ani 10 691 Kč měsíčně, v tomto případě zřejmě tzv. čistého. Za situace, kdy minimální mzda, tj. 10 468 Kč, této hranice nedosahuje. V případě čtyřčlenné rodiny s dvěma dětmi činí hranice finanční deprivace stanovena na 22 450 Kč. Počet lidí žijících v takto finančně deprivovaných domácnostech se u nás pohybuje stabilně kolem 9-10 % a za chudé považují sami sebe jistě právem.
Kromě jiného z tohoto nastavení kritérií finanční deprivace vyplývá, že pokud čtete tento článek, velmi pravděpodobně statisticky vzato chudí nejste. Vlastníte nebo můžete používat zařízení, na kterém jej čtete.
Obecné povědomí je však někde úplně jinde. Většina lidí se podle statistického průzkumu domnívá, že „bohatství“ začíná na hrubém příjmu 60 000 Kč měsíčně. Ti, co mají méně, jsou tedy, zcela logicky, chudí…
