Po profesním vrcholu, což bylo ve své době ocenění Týtý, anketě diváků, podle kterých byla nejoblíbenější hlasatelkou, se postupně přeorientovala na výchovu svých tří synů. Na televizní obrazovku se pak ale periodicky vracela v roli moderátorky pořadů pro ženy, až ji zcela pohltilo Divadlo Bez zábradlí. A také soužití s oblíbeným hercem Karlem Heřmánkem.
Na obrazovku jste patřila velice dlouho – chybí podle vás v dnešních televizích hlasatelky?
Myslím, že tam nechybí, protože tam jsou, jen ta práce je trošičku jiná. A je pravda, že už se nenastavuje zrcadlo (smích).
A vám nechybí televizní práce?
To už bylo. Dnes je všechno rychlejší, ale byla to krásná doba. Vzpomínám si i na své kolegyně, pro mě to bylo úplně rané mládí, začátky všeho. A myslím si, že mi to do života, ať už profesního, ale i do mého osobního, hodně dalo.
Vy jste vyhrála konkurz do televize už v 17 letech. Mohla byste v tom, co vám tahle zkušenost dala, být konkrétnější?
Začnu tou profesí, protože tenkrát se opravdu hodně dbalo na to, jak se mluví. Byly v podstatě jen dva programy, takže lidé si neměli šanci vybírat. Samozřejmě že vše bylo pomalejší, vše bylo v přímém přenosu, a v našem případě bez čtecích zařízení. Takže já jsem se musela naučit pořádně mluvit. Rok jsme měly seminář s výborným školitelem, který s námi pracoval každý týden. Pak bylo důležité i to, že jsme si psaly samy texty…
Aby vám to šlo dobře do pusy?
Ano. A současně, abychom do toho daly i něco ze sebe. A mě to bavilo, protože jsem si spoustu věcí už tehdy uměla najít, a to mi hodně pomohlo pak i do života. Samozřejmě nemůžu zapomenout ani na to, že jsem si cvičila paměť, hlavně tu krátkodobou, která už mi teď trošičku chybí. Ale tenkrát jsme se byly schopné naučit tři minuty textu, čtyři stránky, jenom na jedno přečtení. No, a v osobní rovině – poznala jsem spoustu zajímavých lidí. To je takové klišé, ale já to tak opravdu myslím. Spoustu výjimečných lidí i spoustu milých lidí. A možná, že bez televize bych nepoznala ani svého manžela.
Jak jste se vlastně poznali?
Už jsem to mnohokrát vyprávěla, takže to zkrátím – byla to láska na první pohled, i když to bylo trošičku nepochopitelné, protože Karel tam přišel lehce unavený po dlouhém natáčení divadle a ještě po besedě se svými kamarády, takže mě vůbec nepoznal. Tenkrát se tam doptával, kdo je ta holka, co se mu líbí. No, ale hned jsme šli na první rande a vydrželo nám to.
Kolik let jste spolu?
Nejstaršímu Kájovi je 34, Pepovi 33 a Františkovi, abych už to vzala z jedné vody, 22, takže je to 34 a pak ještě možná dva roky.
Vy jste v roce 1992 vyhrála cenu Týtý jako nejoblíbenější hlasatelka a potom došlo ve vašem životě ke změně. Hlasatelky víceméně končily a vám se postupně narodili tři synové. Jak jste tuto životní změnu přijala?
Já jsem děti chtěla, já jsem se na to těšila, takže já jsem to přijala tak, že jsem si plnila své sny a touhy v době, kdy se mi narodili nejdřív ti dva starší kluci. Ještě chvilku jsem vysílala, ale skutečně to nešlo dohromady, protože ty návraty v noci, to se ještě hrála hymna, při které já už tehdy byla téměř odlíčená. A pamatuji si ty telefonáty: „Maminko, pojď už domů.“ To jsem velmi těžce snášela, takže tam to rozhodnutí bylo dané. A měla jsem současně i možnost pracovat tehdy v soukromém rádiu, které začínalo a připravilo Dámský klub. Bylo to něco nového, zkusila jsem si rozhlasovou práci, která je trošičku jiná než ta před kamerou, a řekla bych, že je velmi náročná, takže to pro mě byl další posun. Později se ten klub dostal i na obrazovky, takže jsem prošla všechny televize, které tehdy byly, a skončila jsem v pořadu Sama doma. A už je to 15 let, co jsem odešla pouze do divadla, protože jsme s manželem otevřeli divadlo Bez zábradlí. Bylo to jedno z prvních soukromých divadel a představovalo to velký entuziasmus, velkou naivitu, ale i hodně práce a času.
Jaké to bylo začínat s divadlem „na zelené louce“?
Já byla tehdy na mateřské, takže jsem byla ten člověk, co zvedá telefony a kterého se ptají: „Nevíš, kde je to?“ a prosí: „Zapiš to!“ a podobně. Byla jsem spíš pomocná síla. A děti si daly na svůj pokojíček nápis kancelář, protože si myslely, že to tak má být. Ale nemůžu říct, že bych k divadlu šla úplnou oklikou, protože já jsem se vždycky zajímala o tyto obory, dokonce jsem zkoušela i studovat divadelní a filmovou vědu, což se ukázalo, že skloubit to s těmi mými povinnostmi je nesnadné. Ale když jsem vlastně mohla pokračovat v té práci doma, tak mě divadlo a soužití s hercem pohltilo. Začátky byly lecčím i legrační a náročné, ale byli jsme mladí a měli jsme chuť něco dokázat.
Pro vašeho manžela to bylo už třetí divadlo, které spoluzaložil…
On prošel Provázkem, tam začínali na JAMU, pak v Ústí nad Labem slavné Činoherní studio a pak tedy Divadlo Bez zábradlí s kolegy z Divadla Na zábradlí.
Říkala jste, že jste poznala, jaké to je žít s hercem, tak jaké to tedy je?
Přežila jsem. Dokonce s úsměvem na tváři. A možná to byla ta nejlepší munice, kterou jsem mohla zvolit.
V jednom rozhovoru jste říkala, že když má váš manžel před premiérou, chodíte kolem něj po špičkách a nesmíte ho rušit.
Ano, tak to vypadalo. Tak my už, abych to uvedla na správnou míru, jsme naše rodinné divadlo předali synům, a jsme pouze v povzdálí. Všichni jsme spolumajitelé, ale snažíme se jim už do toho takzvaně nekecat, protože si myslím, že to je jediná možnost, aby to fungovalo dobře. Ale když si vzpomenu na doby těch premiér, tak skutečně nejdříve Karel rozpouštěl divadlo, pak se rozváděl a nakonec usínal na vavřínech. Já jsem si na to musela zvyknout.
Chtěla jsem se zeptat na vašeho syna Karla, který mi připadá, že je v čele divadla asi nejaktivnější, i když se možná pletu.
To se pletete, protože ředitelem divadla je Josef, původní profesí filmový režisér, který si pak ještě vystudoval filozofii na Filozofické fakultě, aby si, jak říká, doplnil vzdělání. Ale ono ho to vždycky bavilo. A také překládá. Hrajeme i v jeho překladu hru Iliada. A on řídí provoz, protože je nejen humanitně vzdělaný, ale vždycky uměl i dobře počítat. A uměleckým šéfem je zase Kája, u kterého jsou ty umělecké sklony patrné.
On je i herec, hraje v Kabaretu, nebo hrával.
My Kabaret hrajeme pořád a doufám, že dlouho budeme hrát. V něm hraje hlavní roli. Hraje i ve zmiňované Iliadě, což je americká hra, moderní přepis Homérova eposu. Ta hra je podobenstvím současnosti, protože básník vypráví o tom, jak jde světem a co všechno potkal. A protože jde lidským světem od nepaměti, tak samozřejmě potkal především války. A musím říct, že když jsme tuto hru uváděli v premiéře, tak jsme netušili, jak bohužel budeme aktuální. Ten básník tam – na to je vždycky velký po-
tlesk a je to dojemná scéna, kdy on skutečně obdivuhodně, protože zřejmě zdědil paměť po mamince, ale na to bych já neměla – vyjmenovává všechny války od počátku lidstva. Ten původní text končil posledními válkami a my už jsme tam museli přidat Ukrajinu. To nám běhal mráz po zádech. Je to představení, na které se přijďte podívat. Nebo na představení Hra, která se zvrtla. To je úžasná komedie, kterou objevila moje neteř, která žije v Londýně. A říkala: „Hanko, to musíš vidět, protože já jsem málem ani nedoběhla na záchod, jak jsem se smála.“ Karel tam hraje i se svou manželkou, s Nikol Kouklovou Heřmánkovou, velmi komickou dvojici, a pokud se někdo chce opravdu zasmát, tak určitě ať přijde na tuto Hru, která se zvrtla.
Už jste se vzpamatovali z následků covidových omezení divadla?
Nejen my, ale hlavně diváci, což vždycky říkám, že nás diváci podrželi, takže teď to říkám také. A divadlo je pro diváky. Samozřejmě i pro ty tvůrce, protože ti chtějí něco sdělit, ale komu? Divákům! A když diváci podrží pěsti a přijdou, a což se tedy stalo a vrátili se, tak to je nádherné. Protože ten společný prožitek se ničím nahradit nedá!
Na celý rozhovor s Hanou Heřmánkovou se můžete podívat na A11 TV: Hana Heřmánková – hlasatelka Československé televize – A 11 TV
