Jaké to je stát po dlouhé době na divadelních prkench?
Tu obrovskou pauzu způsobila hlavně pandemie, takže na jeviště jsem se těšila. Předtím jsem hrála na Shakespearovských slavnostech šest let ve Snu noci svatojánském, měla jsem ještě pár přestavení na Jatkách a v Rubínu. Během pandemie jsem pak seděla doma, koukala na Netflix, a uvědomila si, že filmy jsou jiné, když je člověk vidí ve sdíleném prostoru. V kině je to úplně jiný zážitek. Divadelní přenosy mi nepřinášely tu správnou emoci. A najednou mi divadlo začalo úplně šíleně chybět. Byla jsem strašně ráda, když mě Skútři na tenhle projekt oslovili. V Bouři hraje spousta herců, se kterými se známe ze Snu noci svatojánské. Mirandu hraje Eliška Křenková, alternuji s ní pár představení a je to super. Se Skútry jsem dělala už mockrát, jsou to úplně fantastičtí režiséři, jsem z toho strašně nadšená, je to krásné.
Jaké je hrát divadlo pro diváky pod širým nebem?
Samozřejmě je velký rozdíl, když se divadlo hraje pod širým nebem nebo v uzavřeném prostoru. Venku totiž člověk musí brát do hry všechny věci, které se dějí okolo, a ty zase dělají každé představení jedinečné a výjimečné. Jednou prší, podruhé je horko, v Míčovně máme třeba páva, který tam vykřikuje, a je to super. Mistrem hraní venku je David Prachař, který dokáže cokoliv, co se někde kolem pohne, vzít do hry a nějak využít. Ale nedokážu říct, co je lepší. K létu podle mě open air patří.
V poslední době jste se věnovala natáčení filmů. V jakých filmech vás diváci uvidí?
Z těch nejnovějších, které už mají po premiéře a běží v kinech, to jsou filmy Matky a Mstitel. Pak se jen tak jako guest star mihnu v Prvokovi, ale jen mezi spoustou dalších herců v malé roličce. Čeká mě premiéra filmu Ztraceni v ráji, který dělala švýcarská režisérka Fiona Ziegler. Točila jsem s Robertem Sedláčkem film Řekni to psem, ale ten půjde do kin asi až příští rok. Příští rok půjde do kin také film, který se točil na podzim, a který jsem i „spolunapsala“. Jmenuje se Obrazy lásky a je to pro mě velká věc, takové moje vypiplané mimino, protože jsme jej dávali dohromady od prvního nápadu, první čárky, sháněli jsme na něj peníze…
V tomto filmu polského režiséra Tomasze Wińskiho nejen hrajete, ale jste i jako spoluautorka scénáře. Jak jste se k psaní scénáře dostala?
Napadlo nás to s Tomášem někdy před pěti lety. On zrovna nedostal finance na svůj film v Polsku a já v té době reptala, že nedostávám takové role, které bych chtěla hrát. Říkala jsem Tomášovi, aby napsal něco svého, že se nesmí nechat ubít tím, že nedostal peníze. Nakonec souhlasil, ale řekl, že to musím psát s ním. Byla to úplně neuvěřitelná jízda. Vůbec jsme nevěděli, jak do toho, takže jsme si samozřejmě prošli všemi možnými chybami. Zároveň jsme ale měli obrovské štěstí, protože jsme byli třeba v Polsku na workshopu u skvělého režiséra Andrzeje Wajdy. Jen to, že nás tam vybrali, bylo úplně neuvěřitelné, a navíc nám Wajda poznámkoval scénář. Vůbec jsme se během přípravy toho filmu setkali s mnoha mimořádnými lidmi. Například fantastický slovinský režisér Olmo Omerzu nám na konci dělal dramaturgii. Myslím, že to byla těžká, ale skvělá, hodnotná jízda a věřím, že výsledek bude stát za naše úsilí.
Postavu, kterou jste chtěla hrát, jste si musela sama napsat. Dostáváte ale docela pestré role. Máte mezi nimi nějakou oblíbenou roli?
Určitě Denisku v seriálu Lajna, ta je prostě fantastická. Miluju komedie, které jsou tak trošku přes čáru, napálené jak v humoru, tak v projevu. Právě to Lajna je a Denisa je skvělá postava. Strašně dobře se mi hraje.
Před pandemií jste několik let žila a působila v Americe, kde jste studovala a měla i herecké příležitosti. Jak vás napadlo tam odjet?
Cítila jsem v nějakém zvláštním komfortu a zároveň jsem měla lehký pocit vyhoření, protože už mi to nepřinášelo takovou radost, jako předtím. A zároveň jsem si říkala, že už všechno vím, že mě už žádné věci nepřekvapují. Hrozně jsem potřebovala nějakou změnu, nějaký nový vítr. Byl to pak šílený mazec, úplně neuvěřitelný, za který jsem ale byla strašně ráda. V momentě, kdy život začne být dobrodružství, jsem jako ryba vodě. A i když je to těžké, mám v té chvíli pocit, že je mi snáz, než když jsem v pohodlí.
Teď vás to ale zase táhle k Itálii, proč?
Doučuji se teprve jazyk, ale už jsem absolvovala několik konkurzů, a zahrála si i úplně malinkou roličku. Italština mě baví hodně, Itálie je kousek za rohem, a když není pandemie, tak je to úplně skvělé. Italové jako národ mají takový ten drive, který se mi líbí a sedí mi. Člověk, který má možnosti pracovat i někde jinde, není najednou tak zvláštně v křeči, nemá strach, že by mohl o něco přijít. Baví a bavila mě na tom svoboda, kterou mi to dává.
Během pandemie se herci najednou ocitli téměř bez práce. Jak to ovlivnilo nebo změnilo váš život?
Musím říct, že pandemie ovlivnila můj život zásadně. Vždycky jsem měla tendenci žít rychle a trošku jsem tíhla k workoholismu. Bylo pro mě dost těžké se zastavit, protože jsem ráda všechno hned stíhala, a ještě k tomu jsem chtěla cestovat po celém světě. Najednou se všechno zastavilo. Byla jsem sama se sebou, bez možnosti jakýchkoliv jiných impulsů. Začala jsem si klást nepříjemné otázky, za což jsem ale strašně vděčná, protože mi to asi ušetřilo deset let tápání a hledání. Lehce se změnil i můj postoj k práci, kterou sice furt miluji, ale není momentálně alfou a omegou mého života. Měla jsem možnost i na chvilku vycestovat a potkala jsem spoustu lidí, kteří žijí u moře, surfují a užívají si. Byl to obrovský rozdíl oproti hektickému způsobu života, který jsem do té doby žila. Myslím, že mě to vyléčilo z mého workoholismu, který bych asi jinak nezastavila. Takže jsem za pandemii velice vděčná, pomohla mi.
Po maturitě vás kromě DAMU přijali i na Vysokou školu ekonomickou a Matematicko-fyzikální fakultu UK. To je docela netradiční kombinace…
Matematika a její logika mi vždycky dávaly smysl. Věnovali se jí oba moji rodiče a přišla mi hrozně super. Byla jsem hodně přecitlivělé dítě, což byl možná později také důvod, že jsem šla na DAMU, protože herectví je profese, kam chodí lidé s větší citlivostí. V pubertě k téhle obrovské citlivosti ještě přišla anorexie a mávalo to se mnou, ale matika pro mě byla něco, co má logiku. Přišlo mi skvělé, že existuje svět, kde je všechno jednoduché a dává to smysl, zatímco život je úplně neuchopitelný a šílený. Fyzika mi k herectví přijde asi ještě bližší, protože když to hodně zjednoduším, tak je to nějaká energie.
Máte nějaký herecký sen, roli, o kterou byste moc stála?
Vždycky doufám, že dostanu zajímavou a komplikovanou roli, která pro mě bude trochu výzva. Baví mě, když mám před sebou těžký úkol, musím přemýšlet, jak tu postavu ztvárnit a je to složité. Nemám ale pocit, že bych si potřebovala zahrát si třeba Maryšu nebo nějakou jinou konkrétní roli. Maryšu už bych ani hrát nemohla. Viděla jsem totiž v Národním divadle, jak ji hraje Pavla Beretová. Myslím, že v životě jsem neviděla lepší herecký výkon, protože Pavla je v té Maryše úplně neuvěřitelná.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, po čem toužíte?
Toužím po tom, aby se zase otevřely hranice a mohla bych cestovat. Chtěla bych vidět svoje kamarády, kteří jsou v Americe nebo různě po světě, a které jsem už dva roky neviděla. Z toho je mi hrozně smutno. Cestování je momentálně asi moje největší přání. Pracovní přání mám, ale zatím neprozradím jaké. Navíc si teď budu dávat chvilku období, které asi nebude pracovně tak nabušené. Myslím si, že trošičku zvolním.
Hana Vagnerová
Narodila se 21. února 1983 v Praze.
Během studia na gymnáziu se věnovala modelingu, po jeho absolvování ji přijali na DAMU, VŠE i Matematicko-fyzikální fakultu UK. Zpočátku studovala dvě vysoké školy najednou, později zvítězilo herectví.
Hrála například v Městských divadlech pražských, Divadle v Řeznické i na Vinohradech, ve Švandově divadle, v Divadle Minor, Divadle Na Prádle, Divadle Kalich nebo Divadle Archa.
Objevila se v seriálech Vyprávěj, Expozitura, Atentát, Zdivočelá země, Vraždy v kruhu, Kafe a cigárko, Lajna a ve filmech Hany, Lída Baarová, Bathory, Zakázané uvolnění, Padesátka, Miluji tě modře, Milada, Sněží, Matky nebo Prvok, Šampón, Tečka a Karel.
