6℃
Dnes je 10. prosinec , svátek má Julie

Historik Petr Blažek: Palachův památník přibližuje zlomy v dějinách i rodinném životě

Příběh Jana Palacha a jeho rodiny je obrazem toho, jak velké dějiny vstupovaly do běžných životů. Jak se společnost proměňovala pod jejich tíhou a jak se někteří proti tomuto tlaku vzbouřili. V rozhovoru pro Náš REGION to uvedl historik Petr Blažek, který je hlavním autorem historické expozice v nedávno otevřeném Památníku Jana Palacha ve Všetatech.

Jaký je odkaz nejen pro rok 2019?

Památník, prostřednictvím příběhu jedné rodiny a jednoho člověka, přibližuje výrazné mezníky v dějinách této země. Zároveň ukazuje velký zlom, který jeho rodina, stejně jako celá země, zažila po roce 1948. Jeden z prvních příběhů, který se v domě odvíjí, je příběh středostavovské rodiny, která ve třicátých letech zažila velký vzestup. Navzdory hospodářské krizi dokázala vybudovat fungující cukrárnu, která se stala nejen místem, kam si lidé chodili zamlsat, ale i místem setkávání sousedů, místem, kde se v neděli scházela celá rodina. Po roce 1948 to během několika let skončilo, brzy přišel rozvrat celé rodiny. Nejdřív umřel dědeček, který dům v roce 1929 postavil, za několik let odešel i jeho syn, tedy otec Jana Palacha, který situaci těžce nesl. Podle vzpomínek syna Jiřího, vyprávění sousedů nebo knihy místního učitele, se utrápil. Zemřel v roce 1962, bylo mu dvaapadesát let. Celý dům postupně chátral. Když srovnáme, jak vypadal na konci třicátých let a v roce 1969, uvidíme obrovskou změnu, která rodinu postihla.

V roce 1969 nastal další bolestivý zlom…

Zatímco ve třicátých letech v domě žila vícegenerační rodina, která měla své vlastní podnikání, po smrti Jana Palacha v domě zůstala psychicky zhroucená maminka, která ačkoli chodila do práce, byla velmi osamocená. Její starší syn Jiří se odstěhoval do Kamenického Šenova řadu let předtím, než Jan Palach zemřel, a založil si rodinu. Když jeho maminka zůstala v domě sama, prosil ji, aby se odstěhovala k nim. Ona se ale rozhodla zůstat. Sousedé se za ní postupně báli chodit, a tak jedním z mála lidí, kteří ji navštěvovali, byl – jak se ukázalo teprve před několika lety – spolupracovník Státní bezpečnosti, který byl přímo na ni úkolován. Příběh Jana Palacha a jeho rodiny je obrazem toho, jak velké dějiny vstupovaly do běžných životů. Jak se společnost proměňovala pod tíhou doby.

Je možné označit to za poselství památníku?

Je to jeden z hlavních odkazů, který tam vnímám, nejsem autorem architektonického návrhu, i když jsem byl v komisi, která návrh takřka jednomyslně vybrala. Byl jediný, který se nám jevil jako smysluplný. Chtěli jsme, aby také nebyl pro obec přítěží, aby respektoval její velikost a odpovídal místu, kde se nachází. Věřím, že pomůže také místním přijmout těžký příběh, kterého byli součástí. Památník ovšem není žádná obrozenecká světnička, ale má podobu, která vyvolává debatu, což je dobře. Není to muzeum, tři předměty spojené s Janem Palachem tam byly dodány v souladu s architekty. V druhé části je historická expozice, která je ve zkušebním provozu, definitivně hotová by měla být v lednu příštího roku. Expozice představuje historické souvislosti, životopis Jana Palacha i jeho rodiny a velké dějinné zlomy československé společnosti. Jsou tam i některá témata navíc, která s formou protestu souvisí. Jsou tam informace k sebeupalování jako radikálnímu politickému protestu a vietnamské inspiraci Jana Palacha. Velký prostor je věnován Pražskému jaru a také druhému životu Jana Palacha, formám připomínání jeho činu nebo pomníkům, ulicím či náměstím, které jsou po celém světě. Součástí památníku je i zahrada, která kontrastuje se syrovostí památníku a umožňuje určité usebrání se a meditaci.

Na památník se později přijel podívat i bratr Jana Palacha Jiří Palach…

Nechtěl přijet na slavnostní otevření, protože by to pro něj bylo náročné. Přijel o několik dnů později v doprovodu dcery. Psala, že se mu památník líbí, což mne moc potěšilo.

Hovořil jste o mamince Jana Palacha, která v domě dožila. Lze to chápat tak, že po roce 1948 a následně 1969 zažila pád jak psychický, tak i sociální?

Do jisté míry ano. Velká změna postavení rodiny nastala už v padesátých letech, přičemž v souvislosti se smrtí manžela Libuše Palachové se postupně zhoršovala. Následně se situace dramaticky zhoršila v souvislosti se smrtí Jana Palacha, se kterou se jeho maminka velmi špatně vyrovnávala, byla jí ovlivněná do konce života. Existuje několik dopisů a pohlednic, které si vyměnila s rodinou Jana Zajíce (student, který se na protest proti začínající letargii upálil nedlouho, 25. února 1969, po Janu Palachovi jako jeden z jeho následovníků – pozn. red.). Ve Všetatech jsem četl její dopis z prosince 1969, ze slov bylo cítit, jak rychle se společnost proměnila, najednou zmizeli lidé, kteří odkazu činu Jana Palacha přísahali věrnost, po několika měsících zůstala osamocená matka, která si stěžovala, že ji čekají první Vánoce bez syna. Na to, jak rychle lidé opouští ideály, bychom neměli zapomínat.

I to má tedy památník připomenout?

Ano, na druhou stranu ale i to, že pro řadu lidí to byl v následujících letech vzor pro jejich odpor vůči tzv. normalizaci. Hodně na to vzpomínají lidé z tehdejšího disentu. Třeba Jaroslav Suk (signatář Charty 77, který byl na počátku osmdesátých let v rámci akce Asanace donucen StB k vystěhování z Československa a odchodu do švédského exilu, odkud dále podporoval opoziční aktivity – pozn. red.) často říká, že se k Janu Palachovi a jeho činu vztahoval, když byl ve vězení nebo na výslechu. Zároveň je smutný příběh Libuše Palachové dokladem toho, jak se československá společnost tehdy dokázala přizpůsobit obnovení autoritativního stylu vládnutí.

Velkou roli v tom hrál určitě strach…

Bezpochyby. Na stranu druhou, důležitou roli hrály i vzorce chování, které společnost měla vžité z předchozích desetiletí, nejen z období komunismu, ale také nacismu. Řada aktivních lidí skončila na popravištích, ve věznicích nebo v pracovních táborech. Teror jako nástroj nastolení podřízeného vztahu uvnitř společnosti napomohl dodržovat vnucenou hierarchie i v letech, kdy již fungovaly méně násilné metody vládnutí. Mimochodem, lidí zavřených z politických důvodů například v roce 1973 bylo méně než o deset let dříve.

O šedesátých letech se přitom říká, že byly mnohem volnější, než ostatní období let 1948 až 1989. Dokonce se jim přezdívá „zlatá šedesátá“. Ten příměr tedy nesedí?

Říká se to, ale je to do značné míry omyl. Politických vězňů bylo sice výrazně méně než v padesátých letech, byly dvě velké tzv. amnestie prezidenta republiky v letech 1960 a 1962, ve vězení ale byla nadále řada lidí i v polovině šedesátých let, někteří se dokonce vraceli domů až v květnu 1968. Nebyli to pouze lidé, kteří by se podíleli na ozbrojeném odporu proti režimu či spolupracovali se západními tajnými službami, mezi vězněnými byli také lidé, kteří se například věnovali náboženským aktivitám. V polovině šedesátých let byla teprve propouštěna například pozdější autorka vynikajících vězeňských vzpomínek, psycholožka Dagmar Šimková (v roce 1952 byla odsouzena v souvislosti s ukrýváním dvou jejích kamarádů, kteří byli vojenští zběhové, a za útěk z vězení byla znovu odsouzena – pozn. red.) či profesorka Růžena Vacková (teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka, odsouzena byla v padesátých letech v procesu Mádr. a spol. – pozn. red.), která patřila k nejvzdělanějších lidem v tomhle státě a vězněna byla již za nacismu. V roce 1966, kdy již vznikala řada skvělých filmů Nové vlny, se odehrála velká kampaň proti vlasatcům, tedy vlasatým mladíkům, kteří byli násilně stříháni na ulicích nebo v celách po zadržení. Celkem tehdy bylo kvůli dlouhým vlasům evidováno více než čtyři tisíce mladíků. Na nádražích byli honěni zase trampové atd. Zlatá šedesátá měla bohužel temnou odvrácenou stranu, o které se moc nemluví.

Památník Jana Palacha je otvírán letos, kdy se možná více než kdy dříve skloňují slova jako demokracie a svoboda. Je v tom nějaká symbolika?

To, že se pomník otevírá nyní, je mimo jiné výsledkem politických bojů přímo v Poslanecké sněmovně. Je to první památník, jehož idea vznikla přímo v Poslanecké sněmovně. Poslanci přímo sami rozhodli, že na jeho vznik poskytnou peníze ze státního rozpočtu (na návrh někdejšího poslance Františka Laudáta, který se následně shodou okolností stal coby zaměstnanec Národního muzea jeho výkonným manažerem – pozn. red.). V roce 2013 se v Poslanecké sněmovně debatovalo o uzákonění 16. ledna, kdy Jana Palach vykonal svůj protest, coby Významného dne.

Pamatuji si to, diskuse byly velmi ostré, debata se vedla především o důvodové zprávě k novele zákona o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, kterou předložila Jana Černochová a další poslanci, tedy o pojmenování důvodu, proč si Jan Palach vzal život…

To také. V diskusi zároveň od poslance Pavla Kováčika zaznělo: „Beru to tak, že se o památku Jana Palacha odteď díky tomuto zákonu postaráte třeba i tak, že konečně necháte opravit jeho rodný domek.“ Byl to zvláštní případ, kdy se ostatní politici rozhodli vzít za slovo poslance KSČM, který tím vlastně vznik Památníku Jana Palacha inicioval. Dnes už je to zapomenutá historka. Krátce předtím byl natočen „Hořící keř“, který se stal jedním z nejúspěšnějších filmů v moderních dějinách. Natočila ho jedna z nejlepších soudobých polských režisérek Agniezska Holland. Díky tomu byl tehdy o příběh Jana Palacha obrovský zájem, zároveň to bylo krátce po roce 2009, kdy jsme si připomněli čtyřicáté výročí jeho protestu. Tehdy jsme o Janu Palachovi napsali velkou knížku (Petr Blažek, Patrik Eichler, Jakub Jareš a kol.: Jan Palach 69, nakladatelé: Filozofická fakulta UK v Praze, Togga, Ústav pro studium totalitních režimů – pozn. red.), uskutečnila se rozsáhlá výstava v Karolinu a konala se řada vzpomínkových akcí. Nikdo tehdy samozřejmě netušil, že v roce 2019 bude úplně jiná situace, že diskuse o minulosti bude probíhat v jiné atmosféře.

V Praze se uskuteční rozmanité akce spojené se Dnem Tibetu. Začalo to filmem o upálení mladého Tibeťana

V čem dnes probíhá debata o minulosti jinak než před několika lety?

Když jsme se v minulosti snažili založit Ústav pro studium totalitních režimů a otevřít archivy Státní bezpečnosti a dalších represivních složek bývalého režimu, včetně registrů svazků Státní bezpečnosti, mnozí to označovali za něco, co je mimo současnou diskusi. Vadilo jim, že minulost vracíme do soudobé debaty. Dnes už snad nikdo neříká, že byla chyba, že se dokumentace StB vzala tajným službám a ministerstvům vnitra a obrany. Kritici vzniku ÚSTR tehdy říkali, že je nereálné, že by hrozil návrat spolupracovníků StB z osmdesátých let do vysokých pater politiky. Dnes máme takovou osobu přímo předsedou vlády. Je to symbolicky člověk, který neprožil přelomové události roku 1989 v Československu. Pracoval tehdy v jednom z podniků zahraničního obchodu a byl pracovně v zahraničí. S ním se do politiky vrátila řada lidí, kteří vnímají listopad 1989 jiným způsobem, než to bylo ještě do nedávno konsensuální. Dokonce někteří začínají zpochybňovat, že srpen 1969 byl okupací. Památník Jana Palacha v současné situaci nastavuje zrcadlo nejen lidem, kteří tam přijdou a patří k nové generaci, ale i současné politické moci. Není jistě náhoda, že ze současných vládních politiků přijel na slavnostní otevření do Všetat pouze ministr kultury Lubomír Zaorálek.

Ještě k diskusím o důvodech činu Jana Palacha. Proti čemu svým činem protestoval? Proti nastupující letargii společnosti, nebo proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy?

Jak dnes víme, zvažoval různé formy, jak se po srpnu 1968 k nové situaci postavit. V zahraničí je často uváděno, že to byl protest proti sovětské okupaci, zde se zase mnohdy uvádí, že se týkal výhradně nastupující tzv. normalizace a že se postavil proti rezignaci tehdejší československé společnosti. Bylo to ve skutečnosti obojí – byl to protest proti tomu, že se ocitl v okupované zemi, i čin oběti vyzývající, aby se lidé postavili proti obnovení autoritativního způsobu vládnutí a nedopustili zhoršení situace. Myslím, že si přál vyvolat stejnou atmosféru, kterou sám v srpnu 1968 zažil, tedy téměř celonárodní vzedmutí. Když ale slyším sám sebe říkat slovo celonárodní, současně si uvědomuji, že odpor proti okupaci se bohužel celé společnosti samozřejmě netýkal. Kde by se jinak vzalo tolik kolaborantů a těch, co s velkou chutí nastoupili na místa po vyhozených lidech… Myslím, že mezi nimi bylo jistě mnoho těch, kteří vnímali Pražské jaro již od začátku s odporem, že to vlastně ani nebyli převlékači kabátů v pravém slova smyslu.

Jak je na tom česká společnost v současnosti? Je letargická? Přijde mi, že je poměrně aktivní, ale výrazně rozdělená.

Situace dnes je především výrazně jiná, nežijeme v autoritativním režimu, vládne nám vláda, která vzešla ze svobodných voleb. Na druhou stranu několik let trvá hluboká krize politiky jako nástroje komunikace mezi různými vrstvami společnosti, která je velmi rozdělená. Bohužel k rozdělení, které má řadu příčin, včetně sociálních, přispívá svým stylem politiky prezident republiky Miloš Zeman a také část politické scény, která vystupuje podobným způsobem.

FOTO: Historik Petr Blažek o Janu Palachovi

Historik Petr Blažek o Janu Palachovi - FOTO SEVER – Palachuv pamatnik priblizuje zlomy v dejinach i rodinnem zivote – zdroj z pozvánky na již uskutečněnou besedu s Petrem Blažkem v BroumověHistorik Petr Blažek o Janu Palachovi - OTVIRAK SEVER FOTO – Prosté a hluboké. Ve Všetatech byl otevřen Památník Jana Palacha – foto Národní muzeum 1Historik Petr Blažek o Janu Palachovi - All-focus

Když jste zmínil současného prezidenta, co říkáte jeho vztahu k činu Jana Palacha?

Miloš Zeman v minulosti mluvil o Janu Palachovi a jeho činu vždy příznivě. V poslední době ale mlčí. Neřekl nic k jeho padesátému výročí, pokud se nepletu. Oproti minulosti se nyní nevyjádřil ani k výročí srpna 1968, kriticky se ozval, což mne potěšilo, jen v momentě, kdy malá skupina poslanců ruské Státní dumy zpochybnila rok 1968.

Vzhledem k tomu, že byl Miloš Zeman zvolen v přímo občany, očekával bych, že bude klást daleko větší důraz na vedení debaty o hodnotových vzorcích, které by měl představovat. Měl by také více spojovat lidi i tímto způsobem. Je chyba, že to nedělá a ve veřejném prostoru od něj nic nezaznívá. Každý stát má své státní svátky, kterými se vedle jiného vztahuje k minulosti a navazuje na odkaz předchozích generací. Den, kdy Jan Palach vykonal absolutní čin, je již řadu let uzákoněným Významným dnem. Nechápu, proč v tomto kontextu Miloš Zeman mlčí. Zároveň nemám rád poznámky, že je lepší, když raději mlčí, aspoň nic nezkazí atd. Byl zvolen do klíčové veřejné funkce a měl by ji důstojně plnit.

Co může příběh Jana Palacha dnešní společnosti ukázat?

Především to, že režim, který se změnil v roce 1989, se nezměnil proto, že se na tom domluvili jeden americký a jeden sovětský politik, byť to byla šťastná shoda okolností, že byl ke změně příznivý mezinárodní kontext. Ale to hlavní, co je potřeba připomínat, je, že změna byla také důsledek konkrétních činů a velkých obětí mnoha lidí, kteří se snažili nepříznivou situaci v předchozích desetiletích změnit. Dále to, o čem jsme již mluvili – jak se tehdy společnost poměrně rychle přizpůsobila, ale zároveň někteří lidé, kteří byli činní v disentu nebo exilu, Palachův čin vnímali jako vzor pro další působení. I díky nim se rok 1989 odehrál jinak, než například v Rumunsku, kde byly změny prosazeny v prosinci 1989 za cenu řady lidských obětí, nebo dokonce v Číně, kde byly protesty v červnu 1989 brutálně potlačeny násilím.

Ve Všetatech jste uvedl, že protesty v lednu 1989, v rámci takzvaného Palachova týdne, byly tím, co si probuzením z letargie Jan Palach nejspíš představoval. Co – byť na rozdíl od minulosti žijeme v demokratickém systému – dnešní demonstrace?

Podobné aktualizace nemám moc rád. Pokud chceme vědět, co Jan Palach chtěl v roce 1969, měli bychom se podívat na to, co stačil říct v nemocnici a co zanechal v posledních dopisech. V posledním dopise mimo jiné píše, že pokud nebudou do pěti dnů splněny požadavky, například okamžité zrušení cenzury, mají lidé vstoupit do časově neomezené generální stávky. Jak víme, generální stávka se u nás téměř nikdy neodehrála. V roce 1948 část lidí, nikoli tedy všichni, stávkovala na podporu komunistů, a v roce 1989 stávkovala asi dvě hodiny většina zaměstnanců a studentů. To byla výjimečná situace. Nechtěl bych to ale nijak přirovnávat k dnešku. Jak už jsem uvedl, přes všechno, co se tu odehrává, je to úplně jiné, žijeme ve svobodné zemi, byť je současné období poznamenané politickou krizí.

Jistě. Co si ale můžeme skrze čin Jana Palacha uvědomit?

Dobré je uvědomit si, že to byl čin mimořádný a absolutní. Je třeba pochopit dobové souvislosti z roku 1969, abychom si lépe uvědomili, proč měl tak mimořádné ohlasy doma i v zahraničí, i proč tak rychle zmizel z veřejného prostoru. Čin Jana Palacha pro nás může být inspirací v obecné rovině. Je to téma oběti pro druhé lidi, téma ztráty někoho blízkého či téma mezníků moderních dějin, téma srpnové okupace a tzv. normalizace. To je dost námětů k tomu, abychom o Palachově činu přemýšleli i dnes. Také stojí za připomenutí, že k protestům formou sebeupálení došlo i v dalších zemích tehdejšího sovětského bloku, dochází k nim také na mnoha místech v současnosti, forma tohoto radikálního protestu se objevuje v různých kulturních okruzích a politických souvislostech. Naposledy se před několika dny zapálil v Ženevě před sídlem Mezinárodní organizace pro migraci Kurd na protest proti turecké agresi v Sýrii.

Také jsou známy případy sebeupalování mnichů v Tibetu, kteří tím protestují proti čínské okupaci a potírání tibetské kultury…

Tam se jedná již o 153 případů během deseti let, což je jedna z nejdelších vln sebeupalování v dějinách. Snese srovnání jedině s vietnamskými případy, trvajícími přibližně dvanáct let od roku 1963 až do poloviny sedmdesátých let 20. století. Všechno to jsou dramatické příběhy, které se dotýkají smrti a velkých dějinných zlomů. Stejně jako příběh Jana Palacha a jeho rodiny. Proto stojí za to do Všetat zajet.

Včera, 11:44
Sdružení Arnika informovalo o chystaném rozšíření lisovny v Úvalech, která dlouhá léta místním lidem ztrpčuje...
8.12.2019
Takřka pod vánoční stromeček dostalo město Kostelec nad Labem komplexní knihu o historii i současnosti,...
6.12.2019
Komerční článek
Při přechodu na DVB-T2 je vhodné zohlednit několik kritérií, která mají pro každého jinou prioritu....
6.12.2019
Benzin ve Středočeském kraji mírně zlevnil, naopak nafta zdražila. Litr nejprodávanějšího benzinu Natural 95 stojí...
4.12.2019
Již třináctý ročník Mistrovství České republiky v přípravě bramborového salátu Vitana Majonéza Cup se v...
4.12.2019
Již tradičně je v Malém máslovickém muzeu, nacházejícím se v obci Máslovice, vystaven betlém z...
3.12.2019
V hlavním městě kvůli plánovaným investicím zdraží voda, v příštím roce za ni obyvatelé Prahy...
3.12.2019
Vedení hlavního města podepíše s dopravním podnikem (DPP) dodatek takzvané smlouvy o veřejných službách, na...
30.11.2019
V Česku začalo vypínání televizního vysílání v dosavadním standardu DVB-T. Ve středu minutu před půlnocí...
29.11.2019
Přiblížila se první adventní neděle, tedy doba, kdy na adventním věnci zapálíme první adventní svíčku....
29.11.2019
V souvislosti s přechodem na nové smlouvy a soutěžemi na jednotlivé městské autobusové linky provozované soukromými dopravci...
Reklama