Co činí člověka člověkem? A když od člověka něco odebereme, kdy člověkem být přestává?
Takové otázky si kladu, když přemýšlím nad tím, jak jedna kamarádka povídala, že se zeptala chatu GPT, co má uvařit, když má tyhle a tyhle ingredience. A druhá se divila, když jsem jí ukázala, jak jsem krásně sepsala souhrn základů zdravé stravy – proč jsem to nezadala jako úkol pro umělou inteligenci? Vždyť bych to měla hotové během okamžiku!
Necítím se býti úplným dinosaurem, ale přiznám se, že mnohá technologická nadšení příznačná pro současnou dobu nesdílím. Ano, například ty nejrůznější AI asistenty, kteří vám řeknou naprosto všechno, správně a rychle. Vymyslí itinerář, sestaví harmonogram dne, porovnají cokoli chcete, mají odpověď na jakoukoliv otázku. To samo o sobě je jistě úžasné, zázračné a velmi nápomocné, ale kladu si otázku: potřebuji to a chci to?
Abstraktní sval
My, dnešní lidé, jsme zdobeni označením Homo sapiens sapiens, čili člověk velmi rozumný. A klíčovým přívlastkem je tedy onen rozum. A rozum je takový zvláštní sval, který zakrní, není-li používán. Cokoliv trénujeme, sílí, a cokoli zanedbáváme, slábne, ať už biceps, vztah nebo rozumové schopnosti či kreativita. Když se jako lidstvo dostaneme do bodu, kdy už si nebudeme muset lámat hlavičku tím, jak se nejlépe dostaneme z bodu A do bodu B, jaký dort upečeme dceři k narozeninám, jaký příběh budeme vyprávět dětem na dobrou noc, co uvaříme ze zbytků v lednici… Co z nás vlastně zbyde? Když nám na veškeré otázky odpoví snadno, rychle a správně umělá inteligence, co bude dělat naše inteligence?
Přístroj v kapse…mozek v hlavě?
Když se ještě předtím než se zeptám mobilní aplikace jak se dostat z centra města na nějakou jinou adresu nejdříve zkusím zamyslet, vybavit si zastávky hromadné dopravy, vzpomenout si, kudy jezdí ten a ten autobus, tak kromě toho, že hrozně ztrácím čas (jistě aspoň tři minuty!), tak posiluji své rozumové schopnosti, prostorovou orientaci, paměť. A to mi třeba za tu chvíli námahy stojí! Stejně jako pocit, že i kdyby někdo vypnul celý svět ze zásuvky, stále budu schopná najít cestu domů. Možná je to jenom ta má zpropadená milovaná nezávislost, opravdu nechci být závislá na konstantní pomoci zvenčí, chci si některé věci pamatovat, chci něco vymyslet, naplánovat sama. Dává mi to dokonce pocit, že jsem člověkem! Můžu se za to dokonce poplácat po zádech a říct si: to je skvělý nápad!
Homo…
Je jen na nás, jakým chceme být člověkem. Zda budeme nadále rozvíjet své schopnosti přežít, obstát v přírodě, tvořit krásu, moudrost a dobro. Nebo zda všechny své schopnosti odevzdáme něčemu dokonalému, nechybujícímu, nepodléhajícímu emocím… Pro naše dobro, že…? Jinými slovy – máme možnost zůstat člověkem rozumným, Homo sapiens sapiens, nebo se stát člověkem prakticky zbytečným, Homo kničemus. Protože umělá inteligence dokáže všechno lépe než my, tak k čemu je vlastně lidstvo? Nevím jak vy, ale já stále cítím, že mám právo na život i na používání vlastního omezeného rozumu a tvořivosti!
S rozumem i citem
Dnes je velkým úkolem lidstva nastavit si správně vztah k moderním technologiím, především k té nejmodernější dokonalé umělé inteligenci. Pokud to uděláme hloupě, propadneme se jako lidé do hluboké deprese z vlastní zbytečnosti a nedokonalosti. Nebo se „ubavíme“ k smrti, protože veškerou práci mentální i dělnickou převezmou technologie a my budeme mít jenom hromadu času a žádným směr a smysl. Věřím tomu, že tento svůj osudový boj za lidství nakonec vyhrajeme, ale nestane se to samo – musíme použít svůj vlastní omezený rozum… i nenahraditelný lidský cit.
