Honza Tuna: Dobří lidé, nepolevujme, prosím!

29.3.2022
Jan Tuna

Taky to cítíte ve společnost? Spousta lidí už je buď válkou otrávená nebo upadá do letargie anebo začíná věřit Putinovým dezinformacím či závidět lidem, co před jeho zvěrstvy prchají, aby si zachránili holý život. A to od útoku na svrchovanou zemi, který od konce druhé světové války nemá obdoby, uběhl teprve měsíc.

Pokud bychom délku druhé světové války počítali od Mnichova, tedy anexe československého pohraničí, trvala sedm let. Co by někteří současníci říkali tehdy uprostřed této nejkrvavější války v historii lidstva? „Už se těm Hitlerovým zvěrstvům nevěnujte! Už je toho moc! Pojďme se zabývat něčím jiným! Třeba tím, že nám zdražuje benzín a plyn!“ A jak by se dívali na hrdiny Gabčíka a Kubiše?

Zlu se nesmí ustupovat. Proto před ním a před zvěrstvy, které teď Hitler 21. století páchá na nevinných lidech, nesmíme zavírat oči. Nesmíme je vytěsňovat. A hlavně nesmíme v našem boji a v naší pomoci polevovat. Jak kdysi řekl britský filozof a politik Edmund Burke: „K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.“

Srdcařské okénko

A tak se tím snažíme s mými přáteli řídit. Tyto řádky píši uprostřed noci chvíli předtím, než budeme odjíždět na již pátou misi na ukrajinské hranice na záchranu dětí, maminek, dívek, žen a starých před Putinovými bombami, raketami a střelami. A den poté, co jsme společně s legendárním pražským klubem Rock Café na Národní třídě zorganizovali Srdcařské okénko pro Ukrajinu. S nápadem přišla produkční klubu Šárka Hlaváčková, která mně někdy před čtrnácti dny volala do auta, když jsme s Filipem Vinšem a konvojem dobrých lidí vezli z ukrajinských hranic rozdělené rodiny, které musely opustit vše, co měly včetně manželů, bratrů, tatínků, dědečků, strýců a prchat do zatímního „bezpečí“.

Nápad byl jednoduchý. Ženy a dívky, které jsme do Česka přivezli, na náklady Rock Café navaří a napečou ukrajinské speciality, které se pak budou u vstupu do klubu prodávat. Peníze, které za tyto dobroty lidé zaplatí, pak získají, aby pro ně začátek v cizí zemi nebyl tak těžký. K tomu se bude podávat pivo a další nápoje a výtěžek z nich poputuje uprchlickému centru na Václavském náměstí, kterému pomalu docházejí potraviny i další pomoc.

Bude to takový happening a pro příchozí, kteří budou moci přinášet humanitární pomoc, kterou pak v rámci našich misí odvezeme tam, kam bude potřeba, spojíme příjemné s užitečným. A tak se také stalo. A mám z toho obrovskou radost. Tři ukrajinské rodiny včetně babičky Natálie z naší třetí mise, která přes Ukrajinu utíkala zcela sama jen s třemi igelitkami, nebo třeba dcer paní Marie z naší druhé mise, připravily výborný ukrajinský boršč, vareniky s masem, kukuřičnou kaši mamaliga, holubce, salát vinegret, karbanátky a vaječnou omeletu. Skvostné! Charitativní akce trvala pět hodin, ceny jsme nedali vysoké, dobří lidé dávali poměrně velká dýška a během tak krátké doby jsme na podporu ukrajinských žen a dětí získali bezmála jedenáct tisíc korun. K tomu lidé přinesli i spoustu trvanlivého jídla, dětských přesnídávek, hygienických potřeb, plen, dámských vložek a další pomoci, kterou hned, jak dopíši, naložíme a povezeme směr ukrajinské hranice.

Dobrých lidí je většina

Co nás ale dostalo nejvíc. Když jsme dcerám Marie – devatenáctileté Albíně, sedmnáctileté Ivance a patnáctileté Marušce (na fotce stojí uprostřed) – oznamovali výtěžek, bez zaváhání řekly: „My peníze nechceme. Dejte je rodinám, které jsou na tom hůře než my.“ Zalapali jsme po dechu. Holky mají ještě dva sourozence, tedy pět dětí, a maminka Maruška je s nimi sama. To samé řekly i další ženy. A to tu ani zdaleka nemají to, co většina z nás považuje za standard. Chceme je přemluvit, aby si alespoň něco z výtěžku vzaly. Uvidíme, jak dopadneme. Už teď ale vím, jak hluboce si jich vážím, jak dobré a skromné srdce mají. Nemyslí na sebe, jako někteří v naší zemi, kteří křičí: „Už dost pomoci Ukrajincům! My se máme špatně a nám nikdo nepomáhá!“ Byl bych rád, aby to řekli těmto ženám a dívkám do očí. Nikomu z nás tady nepadají bomby na domy, nemocnice, porodnice, sídliště… Nikdo z nás nemusí opouštět s igelitkou nebo kufrem svůj domov, své blízké, aniž by tušil, jestli je ještě někdy uvidí. Naštěstí těch křiklounů není tolik, jen jsou víc slyšet. Dobrých lidí je většina. To vím. Tak nepolevujme, prosím. Porážka zla je ještě daleko a když nebudeme dělat nic, spálí i nás…

Děkuju, mějte se dobře a za týden se těším na počtenou. Váš Honza Tuna


Témata:

Nepřehlédněte