Nedávno vám vyšla nová knížka Kam jede tohle nástupiště. S humorem a nadhledem v ní popisujete v různá „dobrodružství“, která zažil váš přítel, který na britské železnici dlouhodobě pracuje. Opravdu se všechno z toho stalo?
Úplně všechno se stalo a mnohé příběhy dokonce mnohokrát v mírně odlišných verzích. Měla jsem z čeho vybírat. Tahle knížka by klidně mohla být třikrát tak dlouhá. Zdá se mi ale, že je ve své kratší podobě zábavnější.
Jak vás napadlo, že dáte tyhle příběhy dohromady? Protože je pravda, že ty zážitky si o to vysloveně říkají…
Někdy před rokem jsem byla v Praze na křtu povídkové knihy, do které jsem přispěla, a po jedné nebo dvou skleničkách šampaňského jsem tyhle příhody začala vyprávět svým známým. Řekli, že jestli z toho neudělám knížku – a co nejdřív –, bude zle. A tak jsem se do toho pustila. Kupodivu se tenhle nápad líbil i skoromanželovi a několika jeho kolegům a kamarádům, kteří mi začali o překot vyprávět o svých dobrodružstvích.
Jaký z těch příběhů přijde vám osobně nejvtipnější?
To fakt nedovedu říct. Osobně se mi moc líbí způsob, jakým náš kamarád Shawn, řidič vlaků, zatočil se sebevrahem, který se mu vrhl pod kola. Jeho vyprávění mi přišlo takové mezinárodně psychologické a makabrózně legrační.
A jaký naopak nejsmutnější nebo nejvíce zarážející?
Těch by se našla spousta. Mně osobně nejvíc překvapuje a zaráží, když vidím, jak se někteří jedinci chovají ke svým kolegům ve stejné pozici. Nebo že lidé, kteří celé směny tráví mimo pracoviště a vůbec nic nedělají, berou dlouhá léta stejný plat jako kolegové, kteří to za ně oddřou. (To je problém skoro v každém zaměstnání, já vím.) Nebo že chlapík z personálního oddělení vyrobí ze zaměstnanců, kteří odešli, mrtvé duše, připraví společnost o stovky tisíc liber, namastí si kapsu a unikne trestu. Na takovéhle věci ale můžete nahlížet i pozitivně: když vidíte, jaký je u dráhy bordel (a takový byl u každé firmy, pro kterou K. kdy pracoval), přijde vám neuvěřitelné, jak bezpečné a relativně spolehlivé jsou londýnské vlaky.
Knížku dobře ilustruje hned první příběh: mladé právničce neustále ujíždí vlak a váš přítel, který ho každý den na zastávce rychle uklízí, jí poradí, aby chodila o trochu dřív. Změní jí to život, sama si to neuvědomovala, protože vzhledem k její diagnóze jí některé věci nedocházejí. Když to zobecním, je to vlastně poselství, že ke každému máme přistupovat bez jakékoliv samozřejmosti?
Přiznám se, že mě by asi nenapadlo komukoli poradit něco tak samozřejmého. Ani K. by si to nedovolil, kdyby se nebál, že mu přítel mladé právničky jednu vrazí. Nejspíš zafungoval adrenalin. Nedávno jsem se ale sešla s novinářkou, která se podivila, proč K. téhle pasažérce nedal stejnou radu hned v okamžiku, kdy jí vlak ujel poprvé. Má malé děti, a tak jí to připadá naprosto přirozené. Zaměstnanci londýnských drah ovšem s pasažéry nezacházejí jako s malými dětmi, aspoň většinou… Na téhle příhodě mi přijde skvělé, že jeho rada zafungovala – díky právniččině diagnóze, kterou K. nemohl znát. Většina lidí by se nejspíš dost naštvala a podala na něj stížnost.
Železnice je v Británii svébytným světem, přijde mi, že ve vlacích je tam často zvláštní klid a že se v nich dá poznat i ten pravý britský život. Je to tak, nebo to takhle na mě působí jen jako na turistu?
No… londýnské vlaky budou jistě dost specifické, už kvůli směsici národností a ras lidí, kteří jimi jezdí a kteří pro ně pracují. Mnozí zaměstnanci neumějí ani pořádně anglicky, natož aby znali anglické tradice a zvyky. Ale jistě: v tomhle smyslu londýnské vlaky zobrazují Londýn. Ovšem nejúžasnější vlak, ve kterém jsem se v Británii svezla, to byla lokálka v Cornwallu, na samém jihu. Jezdila samozřejmě na elektriku, ne na páru, ale jinak v sobě nesla snad všechny znaky, které si spojujeme s „dobrou starou Anglií“ (pokud něco podobného někdy existovalo). Jela pomaloučku, vykláněl se z ní úslužný průvodčí, a pokud o to cestující požádal, zastavila prakticky kdekoli. Koleje nebyly chráněné vysokým plotem jako obyčejně, předpokládalo se, že se pasažéři nebudou chovat jako cvoci. Na sedačkách z ohýbaného dřeva byly polštářky. A mohli jste v ní dostat šálek čaje (samozřejmě že toho anglického, s mlékem) v porcelánovém hrnečku.
Jezdíte tedy vy sama ráda vlakem?
Jasně, ráda a často. Někdy, když jedu tlumočit třeba někam do malého města u Londýna (takových džobů není málo), vyberu si radši vlak než auto. Pravda, často musím od nádraží ještě dost daleko pěšky. Ale ráda se projdu, nemusím hledat parkování a ve vlaku skoro vždycky něco napíšu. Jak říkáte, bývá v nich klid a pohoda.
A jaká britská trasa je pro vás nejzajímavější?
Když nepočítám zmíněný vláček v Cornwallu, myslím, že nejvíc se mi líbila cesta nočním vlakem zvaným Caledonian Sleeper z Londýna do Inverness. V jediném vagonu, který nebyl spací, se čirou náhodou sešla skvělá partička. Pařili jsme a povídali si až do rána, s výslovným souhlasem průvodčího, který, když jsme se ho na to zeptali, prohlásil, že ani neví, jestli je povolené v tomhle vlaku pít alkohol, nejspíš ne, ale to je jedno. Chystala jsem se na menší trek po skotské divočině a od spolupoutníků v tomhle vlaku jsem se dozvěděla všechno důležité.
Plánujete vydání Kam jede tohle nástupiště i ve Velké Británii?
To by se mi líbilo. Teď ještě kdo ho vydá… Uměla bych ho přeložit bez problémů, vždyť kolikrát jsem měla potíže převádět slova a věty, které se mi skládaly v hlavě, samozřejmě zejména dialogy, do češtiny.
Jak se vám vlastně v současnosti v Londýně, po brexitu a při globálně měnící se bezpečnostní situaci, žije?
Mně a skoromanželovi, myslím, o nic hůř. Získali jsme glejt „usedlíků“ a ten nám přináší stejná nebo skoro stejná práva jako původní status „příchozích ze zemí Evropské unie“. To se samozřejmě může změnit, Británie skutečně neví, co si počít s ekonomickými migranty, mezi které, ať se mi to líbí, nebo ne, spolu se skoromanželem patřím. Někteří mí tlumočničtí klienti ale říkají, že se od doby, co před sedmi lety proběhlo referendum, necítí tak bezpečně jako předtím, hlavně jejich děti ne. Jako by rozhodnutí Britů, že nás nechtějí, dalo některým jedincům licenci být na nás zlí.
Poukazujete na to, že váš přítel pochází z Nigerie. Narážíte často na rasisty, nebo je britské prostředí v tomhle lepší než to české?
Povím vám to takhle: v Británii jsme tuctový pár. To je pro nás, pro oba, fakt velká úleva. K. si nikdy nestěžoval, ale to, jak vyčníval a jak ho všichni okukovali či osahávali, ne nutně rasisticky, jen zvědavě, ho dost unavovalo. V Británii se nic takového neděje, ani na vesnici. Projevit údiv nad tím, že někdo vypadá jinak než „běžní“ lidé, prostě není cool. S rasismem se bohužel setkáváme především ze strany „Čechů, Slováků a jiných Poláků“, jak jim říkám. A vzácně i ze strany některé z černošek, které by K. chtěly za partnera.
Když se vrátím k vaší aktuální knížce, budete o britské železnici dál psát? Protože to může být nekonečná směsice námětů…
No… v rámci toho, že člověk nemá nikdy říkat nikdy, řeknu, že asi ne. Příběhy, které mi K. vypráví – pravda, všechny jsou z Londýna –, se v různých obměnách dost opakují. A já se ve svých knížkách nerada opakuju, byť v různých obměnách. Kromě toho mám v hlavě pár dalších námětů, jeden z Československa na začátku osmdesátých let (tenhle román se odhodlávám napsat už léta) a nejméně dva další z Londýna.
Iva Pekárková
Autorka řady knih – románů, cestopisů, souborů povídek a esejů. Žila jako uprchlice v USA (1986–1997), od roku 2005 pobývá jako imigrantka v Anglii. Živila se jako taxikářka v New Yorku i v Londýně. Ve svých dílech se zabývá především střety kultur a vztahy mezi národy a rasami.
Zdroj: A11
